Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

„Zvolme budoucnost" znělo volební heslo prezidentského kandidáta Aleksandera Kwaśniewského v kampani roku 1995. A mělo úspěch - postkomunista Kwaśniewski porazil živou legendu boje s komunismem, dosavadního prezidenta Lecha Wałęsu. Tehdy dostoupila moc postkomunistů vrcholu. Po vládě, jíž dosáhli v parlamentních volbách 1993, získali i úřad hlavy státu, v té době navíc vybavený nikoliv zanedbatelnými pravomocemi. Přitom pár let před tím, v roce 1989, se zdáli být i ti nejreformnější komunisté definitivně poraženi.

Diskuse o energetickém systému budoucnosti ovlivňuje několik faktorů. Pomineme-li nevěrohodný mýtus o brzkém vyčerpání fosilních paliv - ropy, zemního plynu a uhlí - a spornou hypotézu globálního oteplování v důsledku vypouštění kysličníku uhličitého do atmosféry, zbývají dva základní: znečištění životního prostředí zplodinami a nutnost v brzké době začlenit do moderního energetického systému téměř dvě třetiny obyvatelstva planety, které nemají k elektřině přístup buď vůbec, nebo jen velmi omezený.

Z druhé strany Atlantiku se to před několika měsíci jevilo už jako hotová věc. Evropské veřejné mínění bývá zřídkakdy tak monolitické, jako bylo ve své averzi nejen vůči americké politice, ale také vůči americké národní povaze ztělesněné v osobě George W. Bushe. Výzkum názorů poslanců britského parlamentu provedený před listopadovými volbami ukázal, že 87 % členů tohoto orgánu by volilo Johna Kerryho; pouze 2 % torryů prohlásila, že by "uvítala" Bushovo znovuzvolení.

Na tísnivou atmosféru pádu druhé Klausovy vlády, spojenou se zatracováním liberálních reforem a nárůstem preferencí levice, si dodnes živě pamatuji. Velmi silně jsem tehdy cítil, že je zapotřebí minulé období zhodnotit, zkusit pojmenovat chyby a formulovat zásady liberálního programu do budoucna. Do dnes již zaniklé revue Svobodné rozhledy jsem o tom ještě o Vánocích 1997 napsal delší text s názvem "Konec liberalismu v Čechách?".

V posledních letech se v českých médiích často setkáváme s ironickými poznámkami na adresu známého amerického politologa Francise Fukuyamy pro jeho práci o konci dějin. Zdá se však, že jejich autoři - a často jsou to i významní čeští novináři a politici - jeho práci vůbec nečetli a jenom opakují názor, který někdo neinformovaný kdysi někde napsal. Fukuyama nikdy neřekl, že s koncem studené války se zastavily dějiny, že je konec všem historickým událostem a že mezi lidmi a národy se už nic podstatného nestane.

Václav Klaus je od počátku své politické kariéry ve sporu se skupinou intelektuálů rekrutujících se s disidentských skupin z doby před rokem 1989. V jádru neshod je jeho kritika tzv. občanské společnosti. Klaus se údajně snaží potlačit demokratický proces tím, že vystupuje proti klíčové roli nevládních organizací v politickém rozhodování. Pokusme se tento spor zasadit do širšího kontextu a pochopit jeho myšlenkové pozadí.

Neustálé střídání na postu ministra spravedlnosti se negativně odrazilo na celkovém fungování justice jakožto specifického útvaru státní správy. V mocenských a represivních resortech, jako je ministerstvo obrany či vnitra, existuje velitelská pravomoc s jasně strukturovanými vztahy podřízenosti a nadřízenosti v návaznosti na ústřední orgán státní správy, kterým je právě příslušné ministerstvo. Kromě justiční stráže však v resortu justice nic takového není. Navzdory tomu, že příslušné orgány (soudy, státní zastupitelství, exekutoři) rovněž zasahují do výkonu občanských práv.

Poslední převratný vývoj v evropské politice byl v komentářích médií často spojován s osudem zemědělské politiky. Pro naprostou většinu občanů České republiky i ostatních členských států Evropské unie se jedná o téma velmi odtažité, protože pracují nebo podnikají buď v průmyslu nebo ve službách. Přímý kontakt se zemědělstvím má v ČR již méně než 5 % občanů a v ostatních státech EU je to až na výjimky typu Polska podobné. Přesto dnes zemědělská politika přímo ovlivňuje politický osud celé Unie.

Vývrtka, kterou v uplynulých týdnech prošla Evropská unie, má několik komponent tvořících jeden celek. Rozvolnění Paktu stability, zaražená liberalizace služeb, lidové „ne" evropské ústavě a konečně rozpočtové fiasko. Předně je nutno konstatovat, že náhle vzplanuvší krize není nic nečekaného. Nečekaná snad trochu může být síla a rychlost onoho vzplanutí. Krize sama však uvnitř EU doutnala dlouho a uplynulé události ji jen najednou odhalily. Dosud se skrývala pod mlžným závojem zavádějících debat o evropské ústavě.

Co je všelidové hlasování o evropské ústavě, když ne pokus o praktické uskutečnění ideje společenské smlouvy jakožto zřizovacího aktu nové sociálně-politické pospolitosti? V každé příručce filozofie pro začátečníky se můžeme dočíst, že „společenská smlouva", jak ji chápali osvícenci, není a nikdy nebyla skutečnou historickou událostí, nýbrž pouhou pomyslnou konstrukcí, prvkem sociální teorie vysvětlující vznik státu. Osvícenci pokládali za samozřejmé, že událost tohoto typu se v realitě nemůže vůbec odehrát už proto, že je to technicky nemožné.