Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

V následujícím textu přinášíme úryvek z knihy nizozemské autorky Baukje Prinsové Konec nevinnosti z podtitulem Debata o integraci v Nizozemsku. Publikace se zevrubně věnuje fenoménu multikulturalismu a jeho praktické realizaci v Holandsku. Kniha právě vychází v prvním českém vydání v nakladatelství Barrister & Principal.

Dne 12. září se v Norsku po čtyřech letech odehrály další volby do tamějšího parlamentu - Stortingu. V souladu s předvolebními průzkumy v nich uspěla tzv. červenozelená aliance, jíž tvoří Norská strana práce, Strana socialistické levice a Strana středu. Průběh předvolební kampaně i složení nové vládní koalice velmi napovídají o tom, jak se v nejbližším období bude vyvíjet vztah Norska a Evropské unie. Vyhlídky optimistů, doufajících v brzký vstup země do tohoto nadnárodního seskupení, se zdají být zase černější než dříve.

V evropských (nejen českých) podmínkách se politologická literatura zpravidla nestává bestsellerem. Ne tak v USA. Jména jako Francis Fukuyama a Samuel Huntington nejsou sice známa každému, není však přehnané tvrdit, že jejich popularita překračuje vždy poměrně úzký okruh akademiků zabývajících se politickou vědou či mezinárodními vztahy. Termíny "konec historie" a "střet civilizací" jejich autorům již nikdo neodebere, byť by o to i stáli, případně byť by jejich dílo na poli politologie bylo rozsáhlejší než jeden světový bestseller (jako v případě Huntingtona).

Po 11. září začala být v souvislosti s americkou zahraniční politikou ve veřejných diskusích skloňována slova jako "neokonzervatismus", "neokonzervativci" či "neokonzervativní agenda". Nejčastěji se tak děje v podobě určité nálepky, kterou jsou obvykle ocejchováni ti, kdo podporují americkou zahraniční politiku boje proti terorismu a invazi do Iráku, zejména pokud se u nich dá navíc vysledovat židovský původ a podpora Izraeli (nejlépe samozřejmě údajné vazby na pravicovou stranu Likud). Skrývá se v tom určitá ironie, neboť samotný termín "neokonzervatismus" vznikl na konci 60.

Jeden ze zakladatelů sociologie. Autor, který zformuloval tzv. realistické pojetí politiky. Analytik příchodu a rozvoje moderní kapitalistické společnosti. Teoretik byrokracie a racionalizace moci. Autor komparativních studií o světových náboženstvích. Právní teoretik a původce patrně nejrozšířenější definice (národního) státu. Ústřední postava řady metodologických debat ve společenských vědách. Politický liberál, demokrat, nacionalista i imperialista. Historik, politolog, státovědec, sociolog, ekonom, filosof i právník. Tím vším byl, případně za to všechno byl prohlašován.

Hodně se dá svést na Rousseaua. Zásadní obvinění lze vznést i na adresu francouzských utopistů, obzvláště Saint-Simona a Comta - na myšlenku všeobecných lidských práv, jejichž nejnovějším otráveným plodem je evropská ústava. A také samozřejmě na osvícenství, které se vždy objevuje v roli hlavního podezřelého, je-li řeč o zdrojích totalitarismu (a řady jiných morových ran). Mnozí mají za to, že zakopaný pes je právě tam. Nicméně nová totalitní mentalita politické korektnosti je mnohem více ovlivněna Rousseauem a patrně i francouzskými utopisty než duchem osvícenství.

Polsko je sice zeměpisně rovina, historicky i politicky se však jedná o jednu z nejčlenitějších krajin na světě. Stát, který kdysi zabíral notný kus Evropy, byl koncem osmnáctého století rozebrán do posledního kousku, a když se po první světové válce opět probral k životu, musel záhy čelit jak hnědé, tak rudé sani. Na hnědou saň odpověděl Zemskou armádou a varšavským povstáním, rudému drakovi uštědřili smrtelné rány polský papež a hnutí Solidarita. Oslavy 25.

Po návratu z dovolené jsem s podivením zjistil, že ministr financí (nebo jeho náměstek?) připravil ve spolupráci s Českou národní bankou radikální půlobrat v koncepci organizace a provádění dozoru (ne pouze dohledu) nad bankami a finančními institucemi fungujícími na nejrůznějších finančních trzích. Načasování změny strategie do letních měsíců mělo zřejmě zabránit hlubší diskusi odborné veřejnosti - nejen ekonomů, ale i právníků. Jde mj. o novou interpretaci v ústavě zakotveného postavení ČNB.

Blíží se volby a na scéně se vynořil politik skutečně lidový. Zdá se, že Jiří Paroubek je schopen cítit problémy, se kterými se ČSSD potýká. Otázkou je, zda jeho postupy a způsoby řešení dokáží zachránit stranu i volební výsledek. Je to tvrdý chlapík, kuráže má za šest rumů, a tak se bez sentimentu rozhodl skoncovat se všemi překážkami, které stojí v cestě jak jemu, tak ČSSD, tabu-netabu. Řada jeho kroků tak může mít velmi pozitivní vliv na českou politickou scénu, zvláště tehdy, pokud se mu jeho hlavní cíl - vyhrát volby - nepodaří.

Ve slavné Haškově knize naléhá tajný policista Brettschneider na Švejka, aby mu řekl, co se mezi lidmi říká za protistátní řeči. Švejk odpovídá: opijte se, dejte si zahrát rakouskou hymnu a uvidíte, co to s vámi udělá. Přijměme Švejkovu metodu a nechme příznivcům pravice přehrát dnes už slavný projev Jiřího Paroubka (viz www.obrazovka.cz), pronesený na zářijovém zasedání ústředního výkonného výboru ČSSD. Nepochybujte, že uslyšíte souvislý proud lamentací, kde se budou objevovat srovnání s Mussollinim, Hitlerem nebo Leninem.