Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Na přelomu dubna a května 2005 se česká policie stala centrem zájmu médií, která kritizovala několik policejních akcí - především zásah proti antikomunistickému aktivistovi Janu Šináglovi na prvomájovém mítinku KSČM v Praze - a skandalizovala odchod mnoha policistů do civilu v důsledku obav ze ztráty nároku na odchodné a výslužné. V této souvislosti byl pochopitelně nejvíce kárán ministr vnitra František Bublan. Jeho problematická pozice však byla většinou způsobena chybami Bublanova předchůdce či špatnou legislativou.

Irský profesor Anthony Coughlan je autorem analýzy evropské ústavy, která vyšla v knize Řekneme své ano nebo ne evropské ústavě pražského Centra pro ekonomiku a politiku. Stejná instituce jej pozvala k vystoupení na semináři, který se uskutečnil 19. května v Praze za účasti prezidenta republiky Václava Klause. Profesor Coughlan je znám radikálními výroky, jimiž v textu euroústavy odhaluje konstitucionalizační a federalizační kroky, které podle jeho názoru směřují k vytvoření evropského (super)státu, přičemž se nijak neodstraňuje deficit demokracie a flexibility na úrovni EU.

Podtitul knihy s náročným názvem Exil a politika praví: Historici o nejnovějších dějinách a o sobě. Editor Pavel Paleček pak napsal: „Požádal jsem několik historiků, kteří se zabývali nejnovějšími dějinami, aby vyprávěli o svém životě. Všichni publikovali práce, o kterých se diskutuje ve světě. Někteří jsou také autory učebnic, ze kterých se učilo nebo ještě učí na našich středních i vysokých školách. Mají jedno společné - v době trvání komunistického režimu odešli do zahraničí, aby mohli žít svobodně.

Evropská unie usiluje o „společnou zahraniční politiku", která nebude politikou národních států, založenou na národních zájmech a reálpolitice, ale politikou odpovídající její nadnárodní identitě a univerzalistickým cílům. Do popředí se také dostává ochrana životního prostředí. Politika se má řídit spíše principy než účelností, a spíše sdílenými starostmi než vlastními zájmy národů. Jakými principy, ptáme se tedy, a ve vztahu k jakým sdíleným starostem?

Věnováno europoslanci dr. Ivo Strejčkovi, jehož způsob argumentace mne přinutil tuto dlouho rozepsanou úvahu dokončit

Letošní volby do dolní sněmovny britského parlamentu (House of Commons) byly svým způsobem výjimečné. Reakce na výsledky vyhlašované v noci z 5. na 6. května, zaznívající ze stranických klubů a následně i v médiích, byly paradoxní. Rozčarování, starost a zpočátku zachmuřené tváře labouristů, jimž se podařilo v historii strany bezprecedentní třetí vítězství v řadě.

Prohlášení, která se v médiích objevila poté, co nejprve francouzští a o tři dny později také nizozemští voliči v referendu odmítli evropskou ústavu, hraničila ponejvíce s hysterií. Plně to však odpovídá tomu, co předcházelo. Zastánci schválení euroústavy více než co jiného připomínali zfanatizované chiliastické zástupy a očekávali katarzi navzdory všemu, co hovořilo proti. Očista se sice nakonec dostavila, ale z jiného směru a v jiné podobě, než tito lidé původně očekávali. Na povrch přitom vyplulo všechno to, co bylo v dosavadním integračním procesu latentně přítomno.

Třináctého května byla v Poslanecké sněmovně vyjádřeně důvěra vládě sociálního demokrata Jiřího Paroubka, čímž formálně skončila čtyřměsíční vládní krize. Kdy propukne další?

Zástupci strany Evropští demokraté podali k Ústavnímu soudu podnět k přezkoumání, zda je prezidentova kritika euroústavy v souladu s pravomocí zastupovat navenek český stát, kterou mu dává Ústava ČR.

„Je až šokující, o jak nehorázné zneužívání veřejných zdrojů se v tomto konkrétním případě jedná. Z toho, co jsme při auditu objevili, jsem vskutku zděšena."

Sheila Fraser, kanadská generální auditorka

Vládní krize v posledních týdnech nezasáhla pouze Českou republiku a Itálii. Také pozice kanadského premiéra Paula Martina je kvůli obrovskému skandálu jeho Liberální strany značně otřesena a Kanadu dělí doslova jediný krok od předčasných voleb. V čem skandál spočívá a jak jsou politické karty rozdány?