Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Feminismus není snadné definovat. Nejde o ucelenou soustavu idejí, které by měly své nezpochybnitelné klasiky. Spíše se jedná o názorový vývoj skládající se z různých odnoží snah o emancipaci žen. Složená povaha tohoto myšlenkového směru by měla vést k jeho pluralistickému popisu jako "feminismů" nejrůznějšího zabarvení. Zcela jistě feminismům nejde a nikdy nešlo pouze o rovnoprávnost žen. Jako feminismus můžeme označit soubor ideologií, které se snaží z nejrůznějších aspektů doložit vyšší hodnotu ženství, a to ve srovnání s negativně hodnoceným mužstvím.

Když v září roku 1946 vystoupil Winston Churchill na univerzitě v Curychu s výzvou vytvořit Spojené státy evropské, ležely různé části Evropy v rozvalinách; děsivé válečné rány se ještě nestačily zacelit. Existovaly okupační zóny, ale ještě tu nebyly dva německé státy. Churchill připisoval vznik obou světových válek německé touze po moci a věřil, že sjednocená Evropa, jejíž pilíř mělo tvořit německo-francouzské usmíření, dá nakonec zapomenout na válečné hrůzy a zabrání tomu, aby Němci znovu rozdmýchali děsivý válečný požár.

Nevydařený summit Evropské unie v Bruselu, který se konal 12.-13. prosince loňského roku, bývá velmi často interpretován jako krach úsilí o posunutí evropské integrace do nové - jaksi předem se předpokládá, že kvalitnější - dimenze. Vzhledem k obecné vlastnosti hledat za neúspěchem vždy nějakého obětního beránka dopadá ostrá kritika zejména na odpůrce návrhu evropského Konventu a jmenovitě na Polsko. Poláci jsou ale v tomto případě nevinní. Vykonali pouze "špinavou práci", za kterou by jim diplomaté (nejen) z ostatních kandidátských zemí měli co nejsrdečněji poděkovat.

ODS od schválení Evropské ústavy Konventem tvrdila, že návrh Evropské ústavy je pro Českou republiku nevýhodný. Říkali jsme to před třemi měsíci, říkáme to dnes a budeme to říkat do té doby, dokud to tak bude. Vláda naopak tvrdila, že návrh Evropské ústavy je dobrým základem pro další jednání a že bude třeba jen několika malých změn. Toto stanovisko vlády se ukázalo být naprostým omylem. O tom nejlépe svědčí postupně se měnící mandát vlády i konečný výsledek bruselského summitu.

V naší zemi probíhá něco, co by se s jistou nadsázkou dalo nazvat plíživým antidemokratickým převratem. Projevuje se to ve čtyřech základních oblastech.
1. Média znevažují tradiční demokratické instituce.
2. Není zajištěn efektivní systém brzd a protiváh, takže politická moc není pouze v rukou zvolených zástupců, ale řada mocenských rozhodnutí je přijímána v centrech, o kterých nemá Ústava ani tušení nebo jim přisuzuje kompetence naprosto jiné. Vláda je pak v některých rozhodovacích oblastech nepřiměřeně silná, v jiných oblastech naopak téměř bezmocná.

Dne 7. prosince 2003 proběhly volby do Státní dumy Ruské federace. Už samotná volební kampaň, nemluvě o vlastních výsledcích, vyvolala celou řadu reakcí, v Rusku i v zahraničí. Nehledě na jejich počet se však komentáře názorově příliš nerozcházely. Prakticky všichni pozorovatelé se shodli v jednom: demokratický kurz, kterým se Rusko, byť s obtížemi, vydalo po pádu Sovětského svazu, se jaksi „zasekl". Jako charakteristické rysy voleb přitom byly uváděny mj. „nespravedlnost" či „předvídatelnost".

Tři roky po svržení režimu Slobodana Miloševiče a jeho socialistické strany proběhly v Srbsku 28. prosince 2003 předčasné volby. V březnu 2003 jim předcházela vražda srbského premiéra Zorana Djindjiče a následný definitivní rozpad vládní většiny představované Demokratickou opozicí Srbska (DOS) - nesourodým konglomerátem množství stran a hnutí, jež se spojily v roce 2000, aby svrhly Miloševičův režim. Do určité míry lze vést paralelu mezi DOS a někdejším československým Občanským fórem.

Není divu, že zprávy o diskutované školské reformě a zejména o zamýšlené změně ve výuce dějepisu vyvolaly výhrady. Tento předmět má svůj zřetelný ideový obsah a vlastně i politický význam. Projevují se obavy, že kdyby se výuka dějepisu prolnula s některými dalšími předměty, hrozilo by oslabení běžných návyků jak posuzovat minulost. Pak by bylo - údajně - rozostřeno i národní sebevědomí.

Navazuji na příspěvek Bohumila Pečinky v Revue Politika č. 11-12/2003, ve kterém správně pojmenoval základní paradigma dnešní politické situace. To je třeba hledat nikoli v řezu dnešní koalice vs. opozice, ODS vs. neODS, komunisti vs. nekomunisti, ale zcela triviálně ve vztahu očekávání většiny voličů vůči státní moci a nabídce různých částí politického spektra, jak se k tomuto očekávání postaví, resp. co za svůj výtah k moci této části voličstva nabídnou.

2003: příběh kolem Iráku