Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Koncem října a v první polovině listopadu 2005 byla Francie (a v menší míře i několik dalších západoevropských zemí) zasažena vlnou rozsáhlých nepokojů, jejichž hlavními strůjci byla převážně muslimská mládež z chudinských předměstí (banlieues). V souvislosti s masovou eskalací násilí a vzhledem k rétorice některých účastníků nepokojů se začalo spekulovat i o možném vývoji muslimského násilí v Evropě směrem k městské guerille. Co tato strategie znamená a může být v Evropě přeměněna v realitu?

Strategie městské guerilly

V reakci na stupňování antisemitismu, jehož jsme v posledních letech svědky v arabském světě, a na jeho návrat do Evropy se objevila nejenom celá řada podnětných úvah, zamýšlejících se nad podstatou a důsledky tohoto fenoménu, ale i některé analýzy, jež vycházejí z chybných premis. Jako příklad lze uvést dosti rozšířenou představu, že antisemitismus je jistou formou rasismu či etnické xenofobie. Tato představa je dědictvím poválečného období, kdy se v důsledku odhalení hrůzného rozsahu Hitlerova „konečného řešení" zvedla všeobecná vlna odporu vůči všem projevům skupinové nenávisti.

Centrum pro studium demokracie a kultury ve spolupráci s Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR a pod záštitou poslance Evropského parlamentu Hynka Fajmona (ODS/EPP-ED) uspořádalo již druhý seminář inspirovaný letošním výročím. Po nedávném připomenutí konce společného státu Čechů a Němců jsme nyní oslovili přední české odborníky, aby zhodnotili neméně významnou událost s dalekosáhlými následky: první vlnu znárodňování. Na následujících stránkách vám přinášíme to nejzajímavější, co na semináři zaznělo.

Objektivně a nestranně vedené trestní řízení, zákonné limity státní moci, dispoziční volnost občanů a korporací, přístup k textům platných zákonů, celistvě a přehledně uspořádaný právní řád - to jsou významné atributy a zároveň garance demokratického právního státu. V současnosti však působí faktory jako vnější tlak médií, propojenost soukromé a veřejné sféry výkonu práva, hypertrofovaná byrokracie a nedostatek kontroly nad zákonodárným procesem s takovou intenzitou, že platnost a věrohodnost uvedených záruk zpochybňují.

Zvenčí zpochybňovaná presumpce neviny

Otázka z nadpisu nutně musí vytanout při pohledu na naši rozháranou politickou scénu silně podléhající posunům v náladách obyvatelstva směrem k pečovatelskému státu. Proreformní nadšení z prvních polistopadových let je to tam, nastupuje rozčarování, frustrace, nostalgie po starých zlatých časech. To vše ještě přiživováno částí médií a všemi odstíny politické levice. Liberalismus je vydáván za strůjce všeho zla a jeho popularita mezi občany poklesá k bodu mrazu. Samozřejmě, že tato situace nesmí znamenat kladnou odpověď na otázku v nadpisu.

Nástup Jiřího Paroubka do čela ČSSD s sebou přinesl radikální změnu strategie této strany. Nesmělou snahu o modernizaci ve stylu New Labour Tonyho Blaira nahradila emotivní demagogie, levicový populismus a programová legitimizace komunistů. Tato strategie slaví své úspěchy, neboť posun sociálních demokratů doleva probíhá v době, kdy ekonomika zažívá nebývalý boom, lidé bohatnou a koruna posiluje. Dle předvolebních průzkumů ČSSD více jak zdvojnásobila své preference a snížila náskok volebního favorita ODS na několik málo procent.

Stav českého a moravského venkova dnes rozhodně nemůžeme považovat ani za uspokojující, natož za dobrý nebo dokonce vynikající. Podívejme se tedy, kdo za tuto situaci nese odpovědnost. ČSSD se v minulých letech často prezentovala jako zastánce zájmů českého venkova. Od parlamentních voleb 1998 je potom tato strana trvale držitelem úřadu ministra zemědělství. Českému venkovu tedy již sedm a půl roku vládne ČSSD a nese plnou odpovědnost za dnešní stav venkova.

Nehodlám nikoho unavovat frázemi o potřebě semknutosti, kompaktnosti a celistvosti Občanské demokratické strany. Chtěl bych nabídnout pár námětů k zamyšlení, které by neměly být seznamem argumentů, nýbrž podvědomým výchozím bodem v následujících střetech, které povedete.

Na konci listopadu uplynulo třicet let od smrti španělského diktátora Francisca Franca. Den po jeho skonu dosedl na znovuobnovený trůn král Juan Carlos I., jedna z nejzajímavějších postav v moderních dějinách. Skončil poslední autoritativní režim v západní Evropě, v jehož čele stál poslední státník v evropských dějinách, který měl hodnost generalissima.

V září a v říjnu 2005 se i v české vnitřní politice vyhrotily spory, které se týkají případného vstupu Turecka do Evropské unie. K politizaci této otázky přispěl především prezident Václav Klaus, který ji využil k další kritice stávající EU jako celku, a Křesťanská a demokratická unie - Československá strana lidová, která dokonce navrhla uspořádat k danému tématu referendum. Argumenty ve sporu o přijetí či nepřijetí Turecka do EU naznačují i širší strategicko-politické vize toho, jak určití aktéři nahlížejí na konečnou podobu evropské integrace a na roli EU ve světové politice.