Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Podle svědectví pamětníků byl Lev Borský mužem vyhraněných, často radikálních až extrémních názorů, ideo­vé a morální integrity, otevřeného a přímého vystupování. Vynikal širokým vzděláním a jazykovými znalostmi (ovládal němčinu, francouzštinu, angličtinu, ruštinu a italštinu), byl výmluvným debatérem i příjemným společníkem. Jeho vnější bojovnost a smysl pro riskantní, dobrodružné politické akce měly protějšek v jemné, citlivé povaze, známé jen nejbližším přátelům.

V minulých Kontextech jsem se pokusil o výklad Shakespearova Hamleta jako hry o postrádání ctností (habitu ve smyslu klasické aristotelské morální filosofie).

Alain Besançon vydal v roce 1996 monografické dílo s mimořádným záběrem: Zakázané obrazy, s podtitulem Duchovní dějiny ikonoklasmu, které se péčí nakladatelství Barrister & Principal dočkalo v loňském roce také českého vydání. Francouzský filosof sleduje fenomén zakazovaného zobrazování od pohanského a biblického starověku po současnost, v jeho přílivech a odlivech, a především v celém jeho duchovním kontextu. Analyzuje rovněž faktory, které měly za následek to, že současné umění je odděleno od náboženství a od přírody.

Jestli o něčem platí varování Tresmontantovo, že věřící křesťané jsou ohroženi vnitřním rozpolcením na oblast víry a oblast profánního rozumu, pak se to určitě týká jejich vztahu k evoluci. Evoluční nauka je od Darwinových dob využívána k útokům na křesťanství, případně na filosofický monoteismus, útok je však maskovaný jako čistě vědecká záležitost, a tedy něco nedotknutelného. Dnešní křesťan je v nebezpečí, že si problém evoluce opouzdří a nepřipustí k tělu, a to buď paušálním odporem, nebo naopak rezignovanou kapitulací.

Čestným hostem letošního (šedesátého šestého) ročníku Frankfurtského knižního veletrhu (8.–12. 10.) bylo poprvé v historii Finsko, uhrančivá a tajemná severská země prezentující svůj výstavní program pod módním názvem „Finnland. Cool.“. Odpovídal tomu i modernisticky chladný design hlavního pavilonu z dílny tří mladých umělců z progresivní Aalto University v Helsinkách. Z četných doprovodných literárních a výtvarných akcí nejvíce zaujala výstava finské malířky Helene Schjerfbeckové (1862–1946) ve frankfurtské Schirn Kunsthalle.

V tomto článku pracuje jeho autor, britský historik Alan Sked, s definicí konzervatismu, jak ji navrhl německý historik Hans-Gerd Schumann, který konzervatismus pokládal za „vědomé politické jednání, k němuž přistupují sociálně privilegované třídy, vrstvy či skupiny, aby zabezpečily instituce, v nichž je zakotveno jejich sociální postavení, proti snahám změnit normy převažující v politické sféře…“ V tomto rámci je podle Skeda užitečná typologie Klause Epsteina rozlišující tři typy konzervativců – totiž konzervativce status quo, reformní konzervativce a reakcionáře –, kdyby jen kvůl

První Kruhy pod očima začínají datací 2. 11. 1950, třetí jsou ukončeny 10. 12. 2011. Z hlediska „deníkaření“ či „časopsaní“, jak si tuto část tvorby autor označoval, jde patrně o nejdelší záběr u nás. Záběr viditelný!

V den Masarykova úmrtí 14. září vydechl naposled MUDr. Petr Příhoda, psychiatr, historik národní duše, politický komentátor a vynikající katolický publicista. Chci o něm podat skromné svědectví jako o celoživotním příteli, svědectví čerpané především z osobních rozhovorů, nikoliv z toho, co všechno napsal či rozhlasem odvysílal nebo co o něm napsali jiní. Tyto prameny jsem pro zaneprázdnění většinou nečetl, nahrazují mi je – nepochybně jen útržkovitě – ty stovky hodin, které jsme spolu provyprávěli a prodiskutovali od svých studentských let, kdy jsme se poznali. (…)

Gumička Do Vlasů

Gumička do vlasů

na stole zkroucená

v náčrtek čehosi nevzniklého.

Napnu ji

a drnkám si na ni

melodii, co už není.

(…)

Mé vyprávění se blíží k době, na niž si sám dobře vzpomínám. Do dějin zatím ještě zcela neodplynula, zato ovlivnila osud mého města jako málokterá jiná doba. Je to snad nejspletitější éra za dobu existence Vilniusu. Chybí nám perspektiva, v níž bychom uchopili dynamiku vývoje, neboť si tuto dobu představujeme jako čas beznadějné zaostalosti a stagnace, po níž následovalo zázračné obrození. Komunistický režim prosazoval jiný pohled, z něhož dnes u mnohých lidí pramení pocity nostalgie po zašlých zlatých časech, jež náhle skončily zásahem netrpělivých a ziskuchtivých nacionalistů.