Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Litevský básník Tomas Venclova (11. září 1937) se narodil v litevském přístavním městě Klaipedě v rodině spisovatele a později i politického funkcionáře Antanase Venclovy. Rodina žila v Kaunasu, po druhé světové válce se přestěhovala do Vilniusu, kde Tomas později studoval filologii. Systematické osvojování si polštiny šlo ruku v ruce s obdivem k polské literatuře: postupně do litevštiny přeložil mimo jiné Cypriana Norwida, Czesława Miłosze, Zbigniewa Herberta a Wisławu Szymborskou.

Původně jsem chtěl za historickou knihu svého srdce spontánně označit Knihu o Kosti Josefa Pekaře. Četl jsem ji, když mi bylo sedmnáct a byl jsem plný naivních představ: dějepis jsem znal z knih Aloise Jiráska, Zikmunda Wintra a některých ještě starších autorů jako Václav Beneš Třebízský, Jan z Hvězdy a Karel Herloš. Pekařova „monografie“ českého hradu mě obdařila zcela novým poznáním a podstatně změnila můj pohled na minulost. (…)

Fugu je známá japonská kulinářská pochoutka. Jedná se o ryby z rodu čtverzubců, jejichž tělo obsahuje smrtelně jedovaný tetrodotoxin, o němž se říká, že je mnohonásobně účinnější než kyanid. Jed způsobí postupné úplné ochrnutí svalstva, aniž by docházelo ke ztrátě vědomí. Jinými slovy oběť vše vnímá, nemůže však mluvit ani se hýbat a smrt nastává v důsledku udušení. Proti jedu neexistuje žádná protilátka a jedinou možností je neopatrného strávníka připojit na přístroje zajišťující životní funkce, dokud účinky otravy nepominou.

V okamžiku, kdy jsem na vysoké škole začal psát diplomovou práci, jsem si uvědomil, že učitelem dějepisu být nechci a že moje budoucnost leží ve vědecké práci. To dobrodružství poznání, odhalování lidských osudů dávno minulých, poznávání souvislostí a hledání nových pramenů, které s ním jsou spojeny, mne vzrušují dodnes. Lákaly mne moderní dějiny, 19. a 20. století, ale dobře jsem věděl, že v tehdejší době bylo všechno, co bylo mladší než rok 1918, tématem do té míry politickým, že pro mne bylo vyloučeno.

Knížka, kterou mám ve většině svých knihoven (v brněnském bytě, na chalupě na Drahanské vysočině i v Historickém ústavu Filosofické fakulty MU), je nevelká rozsahem, přesto jsem si ji oblíbil natolik, že si ji často přečtu – alespoň kousek. Je pro mne důkazem, že skvělý stopadesátistránkový esej někdy vydá za víc než tlustá kniha o tisíci stranách. Od textu tohoto typu se jistě nedá čekat zahlcení detaily, spíše několik vhodných příkladů ilustrujících zásadní teze. To se podle mého soudu podařilo holandskému japanologovi a hebrejskému filozofovi dokonale.

V polovině září proběhl v Plzni už 22. ročník festivalu Divadlo, který podobně jako polský divadelní festival Kontakt, o němž jsem psal v minulém čísle Kontextů, vznikl na počátku devadesátých let a ve své více než dvacetileté historii prošel různými peripetiemi. Na rozdíl od Kontaktu jde o nesoutěžní přehlídku, to však neznamená, že by plzeňský program byl méně kvalitní a různorodý.

Mnohý sběratel nebo zájemce o českou grafiku první poloviny 20. století narazil při svém studiu na obdivuhodnou webovou stránku tfsimon.com, která je věnována grafiku a malíři Tavíku Františku Šimonovi (1877–1942). Stránka poskytuje v několika jazycích rozsáhlé údaje o umělcově životě a díle, jež jsou doplněny stovkami fotografií jeho obrazů, skic, dopisů, článků i záběrů z jeho života. Nejnavštěvovanější částí je zřejmě soupis grafického díla T. F. Šimona, doprovázený reprodukcí jednotlivých listů (k tomuto soupisu s více než 600 položkami se vztahuje i číslování listů v samotném článku).

Když se snažím dát slovní podobu tomu, co ve mně mlčenlivě přežívá z osobního vědomí příslušnosti k Evropě, nacházím napřed poznámku z deníku, která je jakýmsi shrnutím mých toulek po kontinentu: „Jsme bytosti ve stavu pokročilé hniloby, z nichž táhne pravda.“ Za hranicemi toho, co věta může mít „dekadentního“, v ní rázem vyvstávají dvě podstatné danosti: vnitřní trhlina (natrženost) a paměť.

Oslavy 25. výročí pádu komunismu spěly v září pomalu do finiše, zatímco Tomio Okamura pořádal jakousi ideovou konferenci o přímé demokracii. A i když dodnes nikdo přesně neví, jak měl komunismus vlastně vypadat, přímá demokracie získávala v uplynulých letech na popularitě, byť většinou šlo pouze o odraz nespokojenosti se zavedenými politickými stranami. Dialektickou syntézu těchto problémů však přináší dílo u nás dávno zapomenutého sovětského scifisty. (…)

Opoziční smlouva stále u mnoha lidí vyvolává velmi silnou reakci. Při vyslovení tohoto výrazu si takřka automaticky začnou vybavovat slova odpudivost, nemorálnost a korupčnost. Asi největším stigmatem lpícím na Opoziční smlouvě je výtka o deformování demokracie či praktikách, které připomínají komunistickou diktaturu. Názorně to odráží výše citovaná slova Václava Havla o uzavřeném systému a vedoucí úloze dvou politických stran. Ani řada let, která už od konce tohoto politického paktu uplynula, na tomto vnímání nic nezměnila.