Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Známý britský historik a popularizátor historických událostí Niall Ferguson ve své knížce nazvané Válka světa s podtitulem Dějiny věku nenávisti, jejíž ang­lické vydání je z roku 2006, o první světové válce

Osobnost i dílo slavného pražského rodáka Rainera Marii Rilka (1875 Praha – 1926 Valmont) se v českém prostředí těšily značné pozornosti odedávna. Hojně byl překládán i interpretován a komentován. V jeho recepci se však s postupem času objevují různé akcenty. Zatímco v době do první světové války hrají hlavní roli momenty české, spojitost s rodným městem a novo­romantický ráz jeho poezie, situace po válce se mění. Ve Švýcarsku žijící Rilke se sice stává československým občanem, překládán a recipován je však, po jakémsi mezidobí ve 20. letech, v nebývale mohutné míře až po své smrti, ve 30.

Kdykoli někde mluvím o Janu Balabánovi, uvádím svou knihu o jeho díle a podobně, vždy padne dotaz na naši korespondenci. (Z Honzových dopisů totiž leccos cituji jak v knize, tak ve svém příspěvku do sborníku Honzo, ahoj. Setkání s Janem Balabánem.) Dokonce i na to, mám-li v úmyslu ji vydat. Myslím, že nemám. Ačkoli není rozsahem úplně malá, přece je dost fragmentární: mám v paměti mnoho vět i z těch Honzových dopisů, které kdovíproč nemám – a není jich málo.

S Blankou Kostřicovou (1961) se známe poměrně dlouho, už z dob mého redaktorského působení v kulturní rubrice Lidových novin, kde jsem měl v letech 1996–1998 na starosti literaturu. Pravidelně posílala své vlídné, ale zároveň přesné a vystihující literární recenze. Znali jsme se však pouze po telefonu a z korespondence – tehdy ještě ne elektronické.

Nejnovější film Andrzeje Wajdy o Lechu Wałęsovi nazvaný Wałęsa: Člověk naděje (polská premiéra v roce 2013) se sice letos v dubnu objevil i v české distribuci, větší zájem však nevyvolal. Škoda, neboť Andrzej Wajda je živou legendou světové kinematografie a u nás naposledy alespoň trochu (nikoliv masově) upoutal svým filmem Katyň. Navíc, nejnovější snímek o předáku hnutí Solidarita patří do kategorie hraných dějin, čili divák si mohl být jist, že neodejde z kina s prázdnou, zvláště když Wajda přesvědčuje, že i téměř v devadesáti letech své řemeslo umí. (…)

Blues a jazz se navzájem proplétaly ještě dřív, než dostaly svá jména. První charakterizace jazzové hudby se objevila v Chicago Daily Tribune v roce 1915 pod nadpisem „Blues je jazz a jazz je blues“, a když byla o rok a půl později vydána první jazzová nahrávka, jednalo se o dvanáctitaktovou instrumentálku s názvem „Livery Stable Blues“.(…)

Jedna z okolností Tragédie o dánském princi Hamletovi se ohlašuje hned od prvních dialogů hry s nápadnou adresností, třebaže by mohlo jít o detail jinak snadno zaměnitelný. Je to skutečnost, že Hamlet s Horatiem, Rosekrantzem a Guildensternem jsou studenty university v německém Wittenbergu. V úvodních scénách se tento místní údaj vyskytne čtyřikrát.

Vycházíme zřejmě z toho, že ochrana menšin, ať už jakýchkoliv, je pro nás podstatná pro některé zkušenosti, jež nám Evropanům odkázaly tragické dějiny minulého století. Ochranou menšin uklidňujeme své svědomí vzhledem k minulosti, ale i do budoucnosti.

Než hrůzy válečných masakrů druhé světové války zastínily události let 1914–1918, označovali lidé tento konflikt pojmem velká válka, případně světová válka. A to zcela právem, protože šlo o událost v mnoha směrech zásadnější než druhá světová válka, která tak spíše představuje dovršení procesů započatých a rozpoutaných válkou první. Řada historiků a myslitelů mluví vlastně o jedné válce ve dvou dějstvích, jež odděluje pouze přestávka dvaceti let, i tak plná dalších konfliktů, násilí a zbrojení.

Herbert George Wells, průkopník takzvané vědeckofantastické literatury, nespatřoval v evoluci žádný přesný cíl, natož morální záměr, byl však přesvědčen, že by lidstvo díky rozvoji vědy a techniky mohlo převzít nad evolucí vládu. Člověk, sám produkt slepých přírodních zákonů, by se tak stal spolutvůrcem svého dalšího vývoje, nikoliv pouze ve smyslu vytváření nějakého nového politického systému, ale mnohem hlouběji, jako inovátor sebe sama jakožto biologického druhu.