Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Celý počátek 21. století jsou mezinárodní vztahy opakovaně destabilizovány pokusy Západu šířit ve světě zvnějšku a násilím současný model západní liberální demokracie. Své kořeny má tato vytrvalá snaha v pocitech triumfalismu po konci studené války, které asi nejlépe vyjádřil Francis Fukuyama ve svém díle ­Konec dějin a poslední člověk (1992). Přesvědčení o univerzalismu hodnot západní liberální demokracie a nezbytnosti jejich okamžitého přijetí a dodržování na celém světě spolu s kvazináboženským pojetím neustále se rozšiřujících tzv.

Při příležitosti pětadvacetiletého výročí listopadové revoluce jsme v Kontextech (5/2014) publikovali článek, v němž jsme se pokusili vystihnout odkaz roku 1989, nabídnout aktuální interpretaci pozitivních změn, k nimž v naší zemi v uplynulém čtvrtstoletí došlo, a rovněž upozornit na některé nebezpečné tendence poslední doby. Okrajově jsme se věnovali i otázce vztahu České republiky k zahraničí, zejména evropskému.

Kde začíná Orient? Podle Angličanů v Calais, podle Francouzů v nekatolické části Německa a pro Němce nejdále za Vídní. Tak bychom mohli parafrázovat začátek a zároveň programovou větu knihy, která se Orientu a exotice věnuje z pohledu českého. Kde leží náš – český – Orient a jaký je?

Dvacet pět let je skutečně výrazný časový úsek. Je to doba, kdy dospěje člověk, či doba, v níž přejde ze svého zenitu ke stáří. Je to doba, kdy se mění, nebo naopak utvrzují mentální stereotypy, jinými slovy, kdy se nám zdá, že minulost se musela odehrát tak, jak si ji pamatujeme a nijak jinak, nebo že se nám naopak zcela změní náš pohled: že si s námi zkrátka pohrává naše paměť. A je to též doba, po níž mají žijící aktéři, především ti, kteří mají oprávněný pocit, že tuto dobu spoluvytvářeli, tendenci předložit svou verzi minulých událostí.

Pokiaľ si pamätám, hlas poézie som v mladosti zachytil ako volanie vzdialenej krajiny. Ten hlas ešte nemal podobu básne a tá krajina mala kontúry dosť zahmlené. Ale prekonať veľkú vzdialenosť, to áno, to som chcel. Najvzdialenejšie miesto, ktoré si osemnásťročný maturant z Košíc vedel predstaviť v bývalom Československu v prvej polovici sedemdesiatych rokov, bola Praha. Po otcovi som šiel na techniku. Vedome či podvedome, prenášal som v sebe otcovu deskriptívnu geometriu, záľubu v rezoch a prienikoch, priestorové videnie.

Mudrc bělmem

Mudrc zlostným bělmem.

Dopolední rty šikmo.

Odpoledne tiskne tep dějin

znaleckým palcem.

Na jazyku sucho,

učí o poznané nutnosti.

Tady se není čemu divit.

A tam se nebude čím chlubit.

Přesto se posledním dechem

neochotně, zato profesionálně zvolna

ptá:

Proč jsem byl,

když už skoro nejsem?

(…)

Člověk by si myslel, že na kapitalistickém Západě musí mít stavba nebo rekonstrukce domu zcela jinou podobu než v postkomunistické zemi. Na stránkách humoristické knížky francouzského autora Jean-Paula Duboise se můžete přesvědčit, že najít vhodné řemeslníky, kteří vás nepřivedou na dno psychické ani finanční, je podnik stejně riskantní a nejistý tam jako tady. Její název, To nemyslíte vážně, pane Tanner, je laskavější a uctivější z možných odpovědí na oprávněné požadavky zadavatele.

S bývalým senátorem a poslancem Janem Zahradníčkem (1948) jsem se osobně seznámil poměrně nedávno. Bylo to v roce 2008 u příležitosti slavnostní prezentace knihy Ze země pana Nikoho, zahrnující dvojí výběr z tvorby – jeho otce Jana Zahradníčka a polského básníka Zbigniewa Herberta, jež oba spojovala „schopnost seizmického vnímání světa v ohrožení“ i odvaha čelit zlu v období dlouhé a vlekoucí se nesvobody a pojmenovat je jeho pravým jménem. Tuto antologii jsem doprovodil srovnávací studií.

Během necelého měsíce zemřeli v září a říjnu minulého roku bratři Daniel a Jiří Reynkové, Daniel koncem září, Jiří v půli října. Při jejich dlouholeté sourozenecké symbióze to snad ani nemohlo dopadnout jinak. Poprvé jsme se setkali už v květnu 1967, ale sblížili jsme se až o něco později. Daník a Jirka byli jen o dva, respektive o tři roky mladší než moji rodiče, přesto se z nich i pro mne, stejně jako pro řadu našich společných přátel, záhy stali „kluci Reynkovi“. Jejich blízkost a povzbuzení pro mne byly velkou oporou obzvlášť v období normalizace.

Vaše Magnificence, pane rektore, spectabiles, honorabiles, vážení hosté, dámy a pánové,