Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

V roce 1975 jsem v Praze navštívil mimořádné představení. Mladý režisér Václav Martinec vytvořil se skupinou ještě mladších adeptů herectví živé divadelní představení s názvem Kazatel. Byla to vynucená derniéra, krátce po ní řada účastníků emigrovala. Byly to syrové a kruté pohybové variace na Koheletův leitmotiv Marnost nad marnost v jakési staré tělocvičně. Napsal jsem o představení jeho původcům – šlo prakticky o moji první divadelní kritiku. Tento druh divadla mi zůstal natrvalo blízký.

Nové knihy Martina C. Putny Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity jsem se po pravdě řečeno ze začátku obával. Protože znám autorovy názory na dnešní ruskou politiku, na Vladimira Putina a na situaci na Ukrajině, myslel jsem si původně, že půjde o přílišnou aktualizaci a propojení literární kritiky s politikou. V tomto smyslu jsem byl příjemně překvapen.

Rusko představuje v současné mezinárodní situaci zemi, která se snaží změnit rovnováhu moci v Evropě ve svůj prospěch. Ruská agrese vůči Ukrajině vyprovokovala v českých zemích debatu, v níž znějí hlasy vůči Rusku kritické, ale i hlasy na jeho obhajobu. V této souvislosti je zajímavá kniha, která se objevila na pultech českých knihkupectví: Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity z pera Martina C. Putny (1968), předního českého literárního historika a kritika působícího na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. (…)

Rusko se nachází mezi Západem a Východem. Toto dvojznačné postavení vyvolává neustálé spory o jeho identitu. Jedni tvrdí, že Rusko patří k Západu, druzí, že patří k Východu, a ještě jiní, že přísně vzato nepatří tam ani tam, ale že tvoří určitý odlišný celek. Tento spor se v Rusku objevil v devatenáctém století a vedl ke vzniku dvou výrazných směrů v ruské kultuře – západnictví a slavjanofilství.

Kdo je tato tajemná, sebevědomá dáma modrošedých očí? Vidíme ji oděnou do černých šatů obšitých hermelínem, se čtvercovým výstřihem, nezakrytým výšivkovým parletem ani límcem, takže vyniká bělostné poprsí, které přetíná jen jednoduchá nit náhrdelníku. Na šatech má kruhovou brož, levou ruku volně položenou na klíně, v pravé lehce pozdvihuje rudý karafiát.

Náš krajan u protinožců – Čech, který se prosadil až na druhém konci světa – malíř novozélandských Maorů… Tak nějak do povědomí české veřejnosti pronikaly kusé vědomosti o pozoruhodném umělci, plzeňském rodákovi Gottfriedu Lindauerovi (1839–1926), který roku 1874 přesídlil ze střední Evropy na Nový Zéland a stal se zakladatelskou osobností tamní výtvarné kultury. Nyní se situace postupně proměňuje.

Pokud chceme rozumně diskutovat o kulturní politice v České republice, musíme opustit současné liberální dogma o minimalistickém vztahu státu a kultury, které po listopadu 1989 nahradilo totální politickou kontrolu a intervence v době komunistického režimu. Předpokladem toho, abychom se mohli dobrat nějakých smysluplných závěrů, je schopnost otevřené reflexe vztahu kultury a politiky za uplynulé čtvrtstoletí a postoje české společnosti ke kultuře. Nelze jednoduše nahradit jednu ideologii druhou. Diskuse o kulturní politice v České republice musí mít hlubší dimenzi. (…)

O vztahu kultury a politiky jsme na stránkách Kontextů mnohokrát psali, neboť patří mezi klíčová témata našeho časopisu. Upozorňovali jsme, že čtvrt století po listopadu 1989 nedisponuje Česká republika čitelnou a srozumitelnou koncepcí kulturní politiky, o smysluplné strategii kulturního exportu nemluvě. Dokument „Státní kulturní politika České republiky 2009–2014“ je spíše obecným slohovým cvičením než koncepčním dokumentem, který by někdo z politiků a státních úředníků bral vážně. A nová strategie je v nedohlednu.

Téma, které navozuje název, je samozřejmě velmi široké a složité. Dovolím si ho zúžit. Ve svém příspěvku se budu věnovat pouze jedné skupině elit, tj. takzvaným intelektuálům. A srovnání situace po roce 1918 a 1989 omezím jen na několik drobných poznámek. Nejdříve bych se rád přiznal k zahraniční inspiraci. Především bych zmínil knihu Les intellectuels en Europe au XIX^e siècle francouzského historika Christopha Charla. Autor v ní poskytl fascinující obraz zrodu a vývoje jedné z elitních skupin, intelektuálů.

Před našima očima se západní Evropa stává, tak jako tradičně Severní Amerika, útočištěm milionů politických a ekonomických běženců, kteří prchají hlavně ze zemí sužovaných hladem, politickou zvůlí, válkou či terorismem. Podle výzkumu agentury Gallup Poll zhruba sedm set milionů lidí na světě uvažuje o emigraci na Západ.