Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Ve světě slavný, u nás však známý spíše jen úzkému okruhu germanistů a literárních historiků. Proto následující bio-bibliografický text.

Balkánské kořeny maďarského červeného vína zná odborná literatura od roku 1957, kdy folklorista Bertalan Andrásfalvy publikoval článek, podle nějž je zdomácnění kultury červeného vína jedním z pozitivních vlivů období turecké nadvlády v Uhrách. Na základě Andrásfalvyho studie spojuje literatura zdomácnění nového typu révy, kadarky, a zavedení technologie výroby červeného vína jednoznačně se srbskými (jihoslovanskými) kolonizátory, kteří přicházeli po tureckých oddílech a usídlovali se ve vylidněných uherských vesnicích. (…)

Přesně před dvěma lety jsem v Kontextech (1/2013) otiskl článek „Piju, tedy jsem aneb Chvála ovínění“, zamýšlející se nad knihou britského filosofa Rogera Scrutona I Drink Therefore I Am: A Philosopher’s Guide to Wine, kterou v brzké době vydá nakladatelství Barrister & Principal. Do jejího závěru autor zařadil (tak trochu pro odlehčení a pobavení) kapitolu o tom, jaké víno je vhodné pít při četbě toho či onoho filosofa: Aristotela, Tomáše Akvinského, Descarta, Kanta, Hegela, Nietzscheho, Wittgensteina a dalších.

Marek Cichocki: Čteme-li to, co o Sokratovi psaly filosofické kapacity v období komunismu v Polsku, zjistíme, že tam v podstatě chybí náboženská část. Jako příklad může sloužit příšerně zastaralá, ale stále znovu vydávaná a neustále, bohužel, studentům doporučovaná kniha Ireny Krońské, která vyšla ve Státním vědeckém nakladatelství (PWN) v řadě Myšlenky a lidé. V jejím výkladu je Sokratovo náboženství chápáno jako vedlejší a nesrozumitelná složka. V době mých studií to byla samozřejmě povinná četba.

Ryszard Legutko (1949) je profesorem filosofie na Jagellonské univerzitě v Krakově, kde se specializuje na politickou a antickou filosofii. V osmdesátých letech vydával samizdatový časopis Arka, po roce 1989 založil a dlouho řídil krakovské Centrum politického myšlení. Je autorem řady monografií, z nichž můžeme jmenovat Platónovu kritiku demokracie (1990), Toleranci (1997) a Traktát o svobodě (2007).

V dnešní době jsme svědky paradoxu. Zatímco poslanci evropských parlamentů jsou zavaleni různými zákony, jejich inovacemi a pokusy o jejich dílčí změny, zdá se, že jsme pozapomněli na to podstatné. Co to vlastně je zákon a jaké je jeho základní poslání? K této otázce, která má naprosto principiální význam, se vyjadřuje politický filosof Pierre Manent s pomocí odkazů na středověkého teologa Tomáše Akvinského. Manent patří k těm současným francouzským myslitelům, kteří přemýšlejí o idejích takovým způsobem, jenž je velmi blízký redakci Kontextů.

Na podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě mi nakladatel a překladatel Alexander Tomský věnoval výtisk nového rozšířeného vydání svého výboru Chestertonových citátů a aforismů (Úžas, radost a paradoxy života podle G. K. Chestertona, Leda/Rozmluvy, 2014). Zprvu jsem na objemný svazek hleděl trochu nedůvěřivě. Chestertona jsem vnímal především jako autora románů, které se nečtou lehce, s výjimkou skvělých detektivních příběhů otce Browna. Jeho obsáhlou žurnalistiku jsem téměř neznal.

Když generál D. D. Eisenhower, známý důvěrně jako Ike, vstupoval do Bílého domu, bylo mu už šedesát dva let – na prezidentský úřad byl tedy poměrně starý. Po fyzické stránce byl ve skvělé kondici. Vážil sedmdesát devět kilo, což znamená, že měl skoro stejnou váhu, jako když končil vojenskou akademii ve West Pointu. Měřil sto sedmdesát sedm centimetrů, ale většina lidí ho odhadovala spíš na sto osmdesát a často i víc, neboť vždy chodil rovný jako pravítko. Stále ještě pravidelně vstával v šest hodin ráno a tento zvyk mu vydržel během celých osmi let v Bílém domě. (…)

Rok 2014 měl pro Visegrádskou skupinu znamenat hlavně oslavy kulatých výročí pádu komunismu, vstupu do Severoatlantické aliance a do Evropské unie. Měli jsme si nostalgicky připomenout základní mezníky na naší – společné – cestě. Namísto toho byla V4 drsně konfrontována s realitou. A také se skutečností, že kromě vzpomínek nám možná moc společného nezbylo… (…)

Možná znáte knihu Jerzyho Kosińského Byl jsem při tom, nebo ještě spíše slavný stejnojmenný film s Peterem Sellersem v hlavní roli. Nechci se nikterak identifikovat s postavou prostoduchého zahradníka Chance, ale stejně jako on, i když jsem byl zdánlivě uzavřen v chráněném prostředí, v mém případě intelektuálního a posléze akademického světa, jsem ve skutečnosti byl přímým účastníkem řady dějinotvorných událostí.