Třetím uchem Nietzschovým

  Věra Koubová (*1953), vystudovala FF UK, obor němčina-angličtina, a Pražskou fotografickou školu. Uspořádala řadu autorských výstav svých fotografií a významná je její fotografická spolupráce na knize Nesmrtelní:smrtelní, Sterbliche: Unsterbliche (2001). Systematicky se věnuje překládání z němčiny, kromě jiných cen byla odměněna nejvýznamnější českou překladatelskou cenou Josefa Jungmanna (2004).

Kdo byl Zbigniew Herbert

  Čím tedy začneme? 

Sám nevím, nejsem si jistý, že vůbec musíme nějaký rozhovor vést. Trochu se tohoto rozhovoru obávám. 

Proč? 

Protože bych vám nerad způsobil nepříjemnost a nechtěl bych publikovat něco, co by poškodilo vašeho muže, jejž obdivuji. 

Nepomíjející světlo Paula Celana

  Paula Celana považuji za jednoho z největších básníků dvacátého století. Hovořím-li o něm, cítím velkou obtíž spočívající v tom, že v zemi upadlého jazyka mám mluvit o básníkovi velice sublimním. Je to stejné, jako kdybych pocházel ze země Wuhugugu, kde znají sto nebo tisíc slov (jak se chvástají někteří nacionalisté), a měl vysvětlit Mallarméa nebo mluvit o záludnostech - a vlastně ne o záludnostech, ale o krásné jednoduchosti - Kantovy filozofie. No, nedostává se mi slov. Toto jsem zaznamenal ve čtvrt na pět ráno, kdy se obvykle v noci budím jako správný mnich a spěchám na kvintu.

Il Duomo

  Přítel básník mi doporučuje: „Až pojedeš do Itálie, nezapomeň navštívit Orvieto." Pátrám v průvodci - pouze dvě hvězdičky. „Co tam je?" ptám se. „Velké náměstí, na tom náměstí tráva a katedrála. A v katedrále Poslední soud."Když vystoupíme z vlaku na nevelké zastávce mezi Římem a Florencií, nespatříme město hned, neboť se rozprostírá až o několik desítek metrů výše, skryté za kolmou vulkanickou skálou jako nedokončená socha za hrubým pytlovým plátnem. Funicolare (stejná lanovka, jakou se v Zakopaném jezdí na Gubalowku) vyplivne pasažéry poblíž Porta Rocca.

V zemi pana Nikoho

  Co vlastně spojuje oba mimořádné zjevy středoevropské poezie minulého století, Zbigniewa Herberta a Jana Zahradníčka? Víme, jaké je vnímání Herbertovy poezie v Čechách - od šedesátých let byl u nás často překládán a zvláště po listopadu vyšlo několik jeho knih. Percepce Jana Zahradníčka v Polsku se s tím nedá měřit. Pokud se nemýlím, překlady Zahradníčka se v Polsku objevovaly pouze sporadicky v časopisech; teprve zcela nedávno jej pro sebe objevil mladý polský básník Wojciech Wencel, který o něm dokonce tvrdí: „Kdyby komunisté...

Jiným zelený zvon stromu…

Mám klepátko od nehlídaných zahrad

  Polský básník Zbigniew Herbert je v českých zemích znám především svým básnickým dílem, které u nás překládala už od šedesátých let řada básníků a překladatelů. Jednomu z nich, Miroslavu Holubovi, s nímž se přátelil, věnoval Herbert esej v knize Labyrint u moře. Básník debutoval v roce 1956 sbírkou Struna světla, z dalších básnických knih uveďme alespoň Studium předmětu (1961), Pan Cogito (1974), Zpráva z obleženého města a jiné básně (1983) a Epilog bouře (1998).

Čert tehdy uměl nosit i velmi honosný kabát…

  Nakladatelství Karolinum vydalo v roce 2009 knihu Z dějin české každodennosti. Život v 19. století autorů Mileny Lenderové, Marie Mackové a Tomáše Jiránka, která je důkladným pokusem tematizovat dějiny české každodennosti v moderní době.

Generál Nil

  V poslední době se v polské kinematografii objevila řada filmů, které realistickým a přitom naléhavým jazykem reflektují novodobé národní dějiny skrze příběhy hrdinů - ať už je to Wajdova Katyň, film o umučeném knězi Popiełuszkovi, o generálu Sikorském, a nebo nejnověji snímek polského režiséra Ryszarda Bugajského Generál Nil (2009), který vypráví o posledních letech pohnutého života legendárního bojovníka za svobodu a vůdčí osobnosti protinacistického odboje generála Augusta Emila Fieldorfa, jehož krycí jméno znělo „Nil".

Julius Evola – jízda na tygru mezi troskami

  Nakladatelství Triton vydalo pozoruhodnou a stejně tak nesnadno uchopitelnou knihu neméně problematického autora Julia Evoly s názvem Jezdit na tygru. Studuje chování jedince v současné době, kterou Evola nazval „dobou rozkladu". První verze knihy vznikla na počátku padesátých let a byla postupně rozpracovávána v souladu se společenskými změnami až do podoby, v níž byl celý text v roce 1961 poprvé publikován. Sám Evola si v minulosti vysloužil řadu přízvisek a jeho dílo bylo z mnoha úhlů komentováno a kritizováno.

Stránky