Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Vybrané ukázky pocházejí ze Vzpomínek, které s malířem v posledních dvou letech jeho života sepsal Alain Vircondelet a které vyšly v roce 2001 v nakladatelství Éditions du Rocher. Jak píše v úvodu, je třeba je číst jako malířovu závěť, „jako poslední slova vyslovená na sklonku života, který prošel celým stoletím. Byla šeptána v tichém proudu, v nejistotě dechu, který se úží." Je známo, že Balthus o sobě mluvil nerad a velmi vzácně.

„Na spěchu současných malířů je odporné to, že odmítají řemeslnost, ke které je odsouzen každý, kdo se malování cele oddá. Bez tohoto pomalého pokorného pohybu ducha se neděje nic, nic, k čemu nutně patří pokora a prostota," vyznává své umělecké krédo malíř Balthasar Klossowski de Rola, známý pod jménem Balthus, v knize Vzpomínek vydaných na sklonku jeho dlouhého života. „Dnes se zapomíná na několik tisíciletí staré ctnosti, na ticho, na práci, na tichý a hluboký dialog s neviditelným, kterému také říkám božské...

Portrét Gao Xingjiana, dramatika a spisovatele čínského původu, nositele Nobelovy ceny za literaturu, jsme uvedli v Kontextech 4/2009 společně s ukázkami z jeho tvorby. Rozhovor s Denisem Molčanovem vznikl během Festivalu spisovatelů v Praze, který Gao Xingjian letos v červnu navštívil. (...)

Do 19. července letošního roku bylo možné v muzeu moderního umění Centre Pompidou v Paříži zhlédnout výstavu děl anglického malíře Luciana Freuda. Vnuk světoznámého psychiatra se narodil v Berlíně v roce 1922. Jeho rodina však byla brzy nucena emigrovat do Anglie, kde se od padesátých let tento kontroverzní malíř stal vedle Francise Bacona jedním z nejvýznamnějších představitelů takzvané „Londýnské školy", seskupené kolem malíře Kitaje. (...)

Jean Clair je jedním z předních francouzských teoretiků umění. Zaměřuje se především na osobnosti francouzského i světového moderního umění, jako jsou Marcel Duchamp, Gustav Klimt, Pablo Picasso, Balthus či fotograf Henri Cartier-Bresson, ale i na obecnější teoretické úvahy z oblasti výtvarného umění a estetiky. Český čtenář měl možnost seznámit se zatím pouze se dvěma kratšími, byť myšlenkově hutnými Clairovými pracemi - Úvahami o stavu moderního umění z roku 1983 a Odpovědností umělce z roku 1997 (Barrister & Principal, 2006).

Je zapotřebí začít několika poznámkami, které budou mít spíše než teoretický charakter povahu uvedení do „zápletky". Předně: Druhý vatikánský koncil byl událostí, která se v Československu ani nechystala, ani v něm neprobíhala, pouze se ho do značné míry týkala.¹ Událostí ovšem nemíníme nějaké jsoucno, ale spíše - podle Paula Veyna - protínání možných itinerářů, tedy „rozčlenění, která svobodně vytváříme ve skutečnosti, agregáty procesů, jichž se činně či trpně účastní interagující substance, lidé a věci"².

Co je to geopolitika? Při pátrání po její definici může návštěva moskevského knihkupectví způsobit bolení hlavy. Nejčastěji vydávané (pokud je mi známo, doposud existují přinejmenším čtyři vydání) Osnovy geopolitiki od Alexandra Dugina odpovídají na položenou otázku řadou metafor. Nejvíce mne zaujala fráze v úvodu ke třetímu vydání: geopolitika „je svazek historických intuicí spojených předtuchou poznání skutečnosti v jakémsi novém, neobvyklém aspektu". Avšak o několik stránek dále nekompromisně upřesňuje: „Geopolitika - je vědou o vládnutí". (...)

Diskuse o potřebnosti či vůbec legitimitě něčeho, co se nazývá kulturní politikou, je absurdní. Jediná otázka, která má smysl, zní: jakou kulturní politiku máme mít, kdo a jak ji má či může prosazovat prakticky a jak se má v konkrétní situaci korigovat. (...)

Kontexty 3/2010 uvedly hned čtyři články (František Mikš, Milan Uhde, Pavel Švanda, Tomáš Drobný) na téma vztahu kultury a politiky. Redakce mi laskavě toto číslo zaslala s tím, zda bych téma nechtěl rovněž reflektovat. Budiž! Nejdříve je potřeba ocenit revue, že vůbec tak pokleslé téma zvedá. Kultura, respektive kulturní politika, v tomto státě zajímá skutečně už jen deviantní minority. Tak jsem si k reflexi zvolil polemiku s otázkou Františka Mikše, zda musí být vztah kultury a politiky nutně antagonistický, a filipiku se statí Milana Uhdeho „Básník a pekař". (...)

Odvahu napsat Bílou knihu církve hodnotím kladně zvláště proto, že si uvědomuji její náročnost. Snad se dá předložený výsledek považovat za dobrý impuls k další práci, která však neponese plody, pokud se nepůjde ke skutečným pramenům a pokud se nebudou dělat úsudky na základě kvalitních informací a dobrých znalostí. V tom smyslu souhlasím s autorem Kritické reflexe Stanislavem Balíkem. Ten prezentuje mnoho otázek, které však bez poctivé snahy najít odpověď zůstanou jen otázkami řečnickými a mohou nezasvěcené manipulovat.