Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Obrazový doprovod tohoto čísla Církevních dějin tvoří fotografie románských sochařských prací převážně z 12. a 13. století.

V dubnu 2010 zemřel v Římě vynikající český teolog a badatel v oblasti křesťanského Východu, kardinál Tomáš Špidlík (nar. 1919 v Boskovicích). Jeho dílo a osobnost svými příspěvky v Církevních dějinách připomněli: Radomír Vlček, Pavel Boček, Lenka Naldoniová a Hanuš Nykl.

Těmito vzpomínkami jsem se pokusil podat možná trochu nedokonalý obraz života v budějovickém petrinském internátě a pak v brněnském klerikátě, kde jsem strávil svá studentská léta, a přiblížit jejich atmosféru. Je to i určitá dokumentace způsobu, metod a režimu, jaké se tehdy v podobných ústavech vyskytovaly. Hledání určité tradice, která byla před téměř šedesáti léty násilně přerušena. Jde opravdu o obraz nedokonalý, protože rastr vzpomínek je velice hrubý.

V minulém roce vydaný český překlad knihy Židovský stát od Theodora Herzla (1860-1904), kterou s podtitulem Pokus o moderní řešení židovské otázky uvedlo na trh nakladatelství Academia v Praze, podnítil diskusi i na půdě Filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Této debaty, jež byla součástí pravidelných doktorských čtení, se účastnila jedna historička a dva politologové a na následujících stránkách přinášíme její podstatnou část.

Mezi zajímavé otázky, které se týkají církevních dějin, jistě patří i problematika vztahu institucionální církve k tomuto oboru. Již od počátku patří zaznamenávání důležitých událostí dějin spásy a dějin církve k typickým znakům křesťanského náboženství. Pro křesťanskou refl exi minulosti je příznačné nejen vidění dějin jako dějin spásy, dějin Božích zásahů a víra ve vedení církve Duchem svatým, ale rovněž i specifická schopnost západní církve podívat se na svou minulost kriticky, pojmenovat chyby a vyznat je před Bohem.

V souvislosti s opětovným vstupem náboženství do veřejného prostoru, s jeho deprivatizací a desekularizací některých společností (i evropských) nabývá na významu také sociologické studium religiozity. Dostávala-li se tedy sociologie náboženství ve druhé polovině 20. století na okraj sociologického bádání, což bylo způsobeno převahou sekularistických představ v rámci společenských věd, aktuálně naopak prožívá nebývalý rozvoj a zájem ze strany společnosti.

Nejednou se setkáme s výroky o náboženské kvalitě celých epoch (popř. etnik, skupin - obrat typu: „zbožné baroko", „sekularizovaný proletariát", „náboženské hodnoty vyznávající střední vrstvy" či „odkouzlené 20. století"). Současná euroamerická společnost (a obzvláště pak společnost česká) je zároveň často považovaná za sekularizovanou. Považuje se to za rys modernizačního procesu 18.-20. století. V rovině politických a právních dějin lze sekularizaci pojednat především jako odluku státu od církve a následně pak církve či církví od státu (např. René Rémond).

Církevní historiografie, stejně jako historiografie bez přívlastků, má svůj smysl tehdy, pomáhá-li svému dnešnímu příjemci rozumět minulému dění. Je jedno, jestli je oním příjemcem společenství definované konfesně, národně či ještě jinak. V tomto směru se kloním k třeštíkovskému chápání úlohy historika jakožto pomocníka při tvoření velkého vyprávění, jež každá generace musí podstupovat znovu a znovu, neboť historie pro ni má smysl právě tehdy, když dává porozumět jí samé.

P. Hugo Vaníček byl jedním z řady vojenských duchovních, kteří se účastnili odboje v řadách čs. zahraniční armády. Po vypuknutí druhé světové války čs. zahraniční rezistence, která se podřídila politickému vedení E. Beneše, usilovala po zkušenostech z protirakouského odboje v období první světové války o mezinárodní uznání své exilové politické reprezentace a o vybudování vlastních vojenských jednotek na území spojenců v rámci široké protihitlerovské koalice. Do čs.

Křesťanská mírová konference (KMK) a její počátky byly dosud zkoumány především z pohledu ideového, tedy v úhlu dobového teologického dění. První otevřené zpytování KMK, které z tohoto trendu vykročilo, bylo podniknuto v době dočasného politického uvolnění v Československu v letech 1968-9, kdy se na KMK snesla vlna kritiky. Ta vyšla především ze strany „domovské" Českobratrské církve evangelické (ČCE) a byla zaměřena zejména na jednostrannost KMK, na podlehnutí politickému tlaku v jejích strukturách a následné interpretaci mezinárodního dění ve prospěch zájmů socialistického bloku.