Centrum pro studium demokracie a kultury

V celé řadě humanitních věd se v posledních desetiletích hovoří o příběhu. Ve filosofii, v teologii, v psychologii, v literární vědě i v kulturní antropologii se ve druhé polovině dvacátého století stal příběh (a jeho vliv na člověka) jedním z ústředních témat odborné diskuse. Čím to je, že na nás příběhy působí podmanivou mocí? Co znamená, že „myslíme v příbězích"? Čím to je, že silné a důležité příběhy každé kulturní tradice tak dalekosáhle určují a proměňují to, jak rozumíme světu i sami sobě, jak myslíme a jak vnímáme skutečnost?

Hervé Ponsot (nar. 1951 v Maroku) - biblista a dominikánský řeholník - je ředitelem Francouzské biblické a archeologické školy (École biblique et archéologique française) v Jeruzalémě a působí také jako profesor na teologické fakultě v Toulouse. (...)

Dne 31. října 1517 přibil Martin Luther na dveře universitního chrámu ve Wittenberku 95 tezí proti odpustkům za účelem školské disputace. Nebyl to ani první, ani poslední protest proti výstřelkům při vyhlašování a výkladu odpustků. Lutherův protest se ale stal výbuchem nastřádané nevole proti Římu, začátkem dvacetileté občanské války, a nejen to: začátkem velkého odpadu anglosaských zemí, který ve Švýcarsku a Francii svým způsobem hlásali Oldřich Zwingli a Jan Kalvín. Anglii přivedl na práh odluky Jindřich VIII., kterému ještě r. 1521 papež Lev X.

Pavel Filipi je profesorem na Evangelické teologické fakultě UK v Praze. Zabývá se mj. otázkami ekumenismu. Jeho kniha Křesťanstvo. Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví se dočkala již třetího vydání a stala se v českém prostředí patrně nejpoužívanějším přehledem křesťanských církví. (...)

Když se na podzim 1870 rozcházel první vatikánský koncil, šlo jen o přerušení koncilu, nikoli o jeho konec. Po celou dobu od oné chvíle až do pontifikátu Jana XXIII. byly pronášeny názory, že sejde-li se koncil poznovu, bude to pokračování koncilu z let 1869-70. Ale Jan XXIII. prohlásil v roce 1959, že koncil, který svolává, bude koncilem druhým. Učinil tak z velmi podstatných vnitřních i vnějších důvodů. (...)

„Původním jazykem křesťanství je překlad." To mi řekl jeden misijní kněz v Nigérii. Jazykem judaismu je hebrejština, jazykem islámu arabština. Ale který jazyk je jazykem křesťanství? Přestože katolictví má zvláštní, byť nyní již poněkud oslabenou náklonnost k latině, jazykem křesťanství je ten jazyk, který se nejvíce hodí k předávání evangelia Ježíše Krista. Toto chápání se odráží také v Dekretu o hromadných sdělovacích prostředcích Inter mirifica.

K osobnosti samotného T. G. Masaryka (1850-1937) existují mezi vatikánskými archiváliemi, ve fondu týkajícím se meziválečného Československa 20.

Cílem studie je ukázat reakci katolicky orientovaných elit společnosti ve druhé polovině 19. století na procesy sekularizace probíhající v dělnickém prostředí. Stať je rozdělena na tři části. Po vstupní pasáži evokující v obecných rysech situaci v katolické církvi autor analyzuje na příkladu předního dobového českého katolického filozofa, sociologa a politika Antonína Lenze poměr katolické církve k socialistickému učení a k vizi moderní sekularizované společnosti, která nabídkou řešení sociální otázky odpoutala od katolicismu podstatnou část dělnictva.

Protože křesťanství na celém světě odvozuje svůj název, charakteristické rysy a ústřední témata od Ježíše Krista, zaměřuje se příběh křesťanství na to, co Ježíš znamenal pro věřící a jaký vztah měli tito věřící k jiným lidem. Takové zaměření může působit příliš jednoduše a to, že si ho historik zvolil, samozřejmě a naivně, ale za všemi příběhy křížových výprav, inkvizicí, vyznání a smluv, výzkumných cest a ústupů, pod všemi symboly agresivní síly či vítězné pokory byl nějakým způsobem u kořene a základu myšlení a jednání Ježíš Kristus.

Česká a slovenská katolická církev neměly nikdy a nemají ani dnes přehršel osobností, které by byly veřejně známými, byly ceněny ve svém oboru a přitom byly laiky. Však ani v případě Václava Vaško, který zemřel 20. května 2009 ve věku 88 let, to jeho trýznitelé v padesátých letech neuměli pochopit a byli přesvědčeni, že je tajně svěceným knězem. Nebyl tehdy, kněžské svěcení nepřijal ani později. Přesto svým životem ukázal, že člověk může své církvi prospět a odvést pro ni velký kus práce i jako laik. (...)