Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Kniha V pasti eura je založena na rozhovorech německého ekonoma Hanse-Wernera Sinna s redaktorem nakladatelství Redline Verlag, které knihu vydalo. Není nepodstatné, že redaktor Jens Schadendorf je vzděláním ekonom, publikující v renomovaných novinách. Jde tak o zasvěcenou, živou rozpravu, která činí nelehké téma podstaty pokračující krize eura přístupnějším širší veřejnosti – i když jisté ekonomické vědomosti jsou nezbytné. (…)

Některá témata jsou natolik ošidná, že je jaksi jistější se jim vyhnout. Migrační krize jich nabízí přímo přehršel. Otázka, která se nabízí skoro nejvíc, je samozřejmě ta, do jaké míry jsou lidé ze Sýrie, Iráku či Afghánistánu schopni (navíc v takovém počtu najednou) integrace do evropské společnosti. Od takové otázky je ovšem jen krůček k myšlence, ve společenských vědách už skoro kacířské, že tedy lidé asi nejsou úplně stejní. Že mají rozdílné zvyky, chování a tradice, a tudíž rozdílné šance uspět v rozdílném prostředí.

Doufal jsem, že další hrůzný teroristický útok islám­ských fanatiků, tentokrát v Bruselu (35 mrtvých a 64 těžce raněných), zchladí hlavy kazatelů humanistického náboženství a že si snad i uvědomí, jak zhoubná je politika neosobního, neomezeného milosrdenství, a konečně pochopí civilizační nezbytí Limes Romanus

Téma dalšího z našich společných textů, politická korektnost, může někomu připadat méně závažné než ta předchozí. Zdání však klame. Přestože ideologický aktivismus současných „reformátorů“ jazyka zachází často za hranice zdravého rozumu a jejich novotvary bývají terčem mnoha vtipů, neznamená to ještě, že není nebezpečný. Postupně mu podvědomě podléháme nejen jako jednotlivci, ale cíleně rovněž naleptává a rozkládá celou západní a Západem ovlivněnou kulturu a společnost.

Když letos v únoru zemřel Umberto Eco, zalistoval jsem jeho Poznámkami na krabičkách od sirek. Jsou to pouhé mistrovy drobnosti, ale stojí za to. Rozhodl jsem se, že kniha bude patřit k mým oblíbeným. Jsou v ní stránky nebo alespoň místa, které bych chtěl umět nazpaměť, abych mohl bavit společnost. Kdybychom neměli Čapka a Peroutku, byl bych v pokušení závidět Angličanům Chestertona a Italům Eca. Ještěže existuje něco jako sdílené evropanství dobrého myšlení a kvalitního psaní!

Nové knihy Konrada Paula Liessmanna, rakouského filosofa, bývají ve středoevropském intelektuálním prostředí přijímány s velkým očekáváním, a to zejména od jeho „akademického bestseleru“ s názvem Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění, který vyšel v českém překladu v roce 2008, o dva roky později než německojazyčný originál.

Životní dílo ruského autora Leonida Cypkina (narodil se v Minsku 20. 3. 1926, zemřel v Moskvě 20. 3. 1982), věnované Fjodoru Michajloviči Dostojevskému, se k českému čtenáři dostalo až víc než tři desetiletí od doby, kdy vzniklo. Přesto je v kritikách označováno za moderní román, plynoucí s lehkostí jako vody Něvy – a zcela oprávněně. (…)

Magorovo borágo, Magorova mystická růže, Magorovy labutí písně, Magor dětem, Magorovi ptáci… zkrátka Magorova summa. Magorův zápisník. Magorovy dopisy. A dokonce na Magorově konferenci (14.–15. 11. 2013), ke konci referátu psychologa Martina Hyblera, vážný návrh na Magorovu beatifikaci. Zmagořili jsme?

Jak známo, velikost tvůrce se neměří jeho tělesnou výškou a vzhledem, ale uměleckými kvalitami díla. Sergej Dovlatov (1941–1990) patří k nemnoha osobnostem, které beze zbytku naplňují oba tyto parametry. Sto devadesát čtyři centimetrů vysoký leningradský literát, jemuž spolužačky z filologického institutu pro nápadnou podobnost s hvězdou amerického filmu důvěrně přezdívaly „náš Omar Sharif“, je jednou z nejvýraznějších postav ruské literatury závěrečné etapy sovětského období.