Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Domnívám se, že nemůžeme porozumět střetu mezi Západem a radikálním islámem, neuvědomíme-li si obrovský kulturní posun, k němuž došlo v Evropě a Americe od ukončení války ve Vietnamu. Občané západních států ztratili chuť vést zahraniční války, ztratili důvěru ve svůj způsob života a vlastně si už nejsou jisti, co od nich tento způsob života vyžaduje.

Odpověď na tuto otázku je aktuální vzhledem k tomu, že na konci roku uplyne patnáct let od vstupu Číny do WTO (Světová obchodní organizace) v prosinci 2001. Při jejím vstupu do WTO byla totiž dojednána určitá zvláštní ustanovení a přechodné lhůty, protože na straně vyspělých průmyslových obchodních partnerů Číny existovala obava ze zaplavení jejich trhů příliš levnými čínskými zpracovatelskými produkty. Klíčovým ustanovením bylo, že Čína nezíská statut tržní ekonomiky dříve než za patnáct let.

Brexit, to čarodějné slůvko jak z dětské říkanky, politický neologismus, se jako nomen omen stal černou můrou anglického establishmentu, všech parlamentních stran, zástupů finančníků i centrální banky, většiny ekonomů i akademie, zemědělců i tzv.

V tuto chvíli opravdu nejde „jen“ o oslabení či zánik konzervativních či liberálních stran. Jednotlivé strany vznikají a zanikají, proměňují se, objevují se nové stranické typy. Politické strany jsou projevem doby a rea­gují na proměny společnosti.

Spisovatel a dramatik Milan Uhde, jeden z nejvýraznějších představitelů letos připomínané generace „šestatřicátníků“, patří k CDK a jeho časopiseckým aktivitám mnohem více, než se může zdát. Zabrousím-li hodně do minulosti, byl jedním z našich úplně prvních autorů, ještě za komunismu, kdy se teprve utvářelo jádro našich pozdějších aktivit, především kolem samizdatové revue Střední Evropa – brněnská verze.

Drama českého filosofa Ladislava Klímy (1878–1928) Lidská tragikomedie vyšlo nejprve knižně, a to až dlouho po autorově smrti. V posledním čtvrtstoletí se dočkalo už několika zajímavých nastudování.

České divadlo po listopadu 1989 si nelze představit bez výrazného vkladu režisérky Hany Burešové a jejího manžela Štěpána Otčenáška, jenž s ní od dob studií spolupracuje jako dramaturg. Měl jsem štěstí, že jsem ve zmíněné době mohl spatřit téměř všechny její inscenace, počínaje Beaumarchaisovým Lazebníkem sevillským nebo Donem Juanem a Faustem Christiana Grabbeho, za kterého obdržela Cenu Alfreda Radoka za inscenaci roku – při jejím prvním udílení v roce 1992.

Nazývali ji královnou poezie stříbrného věku.1 Na počátku dvacátého století jí ležel u nohou celý literární Petrohrad, a nejen on. Modigliani jí byl okouzlen natolik, že ji ve svých skicách stylizoval do obrazu egyptské královny. Kdo byla ona žena? Anna Achmatovová (1889–1966). Básnířka, která neměla ráda, když ji nazývali básnířkou. Neboť básník – to je poslání, stav duše, jenž nezáleží na pohlaví.

Když před časem uplynulo století od vydání impozantní příručky novotomistické filosofie z pera Josefa Pospíšila, profesora dogmatiky a fundamentální teologie na brněnském bohosloveckém učilišti, nevyvolalo to velkou pozornost.1 T. G. Masaryk, který jinak sympatiemi ke katolicismu neoplýval, svého času označil Pospíšilovu Filosofii za jeden z nejlepších spisů české filosofické literatury vůbec.

V nakladatelství Éditions de Fallois vyšla moje kniha Současné náboženské problémy (Problèmes religieux contemporains, 2015, 280 s.) a jsem rád, že mohu svým čtenářům začerstva předložit jednu kapitolu svého nového díla. Týká se schopnosti církve vnímat skutečnost. Instituce jako cenzura nebo Index či nadměrná centralizace postupně vytvořily klima nepříznivé pro život ducha a práci rozumu. Nyní, když se církev sama zřekla silových prostředků, které jí jeden po druhém postupně odňaly dějiny, je důležité, aby obnovila náročnou činnost svého myšlení.