Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

 Zatékalo plátěnou střechou pragovky,

delfsky se kouřilo z chladiče.

Cesta se klátila do polonin.

Bezpečná smělost dýchala

z mocných těl Davidů.

Na oslavu vítězství

otec objednal bujon

s dvěma krupicovými noky.

Nikoho jsme však nepoznávali

podle lámání chleba.

Rio Preisner psal vedle germanistických studií, básní a specifických poznámek a postřehů také tzv. trialogy, v nichž nechával promlouvat tři diskutující přátele. Nejedná se však o debatu v pravém slova smyslu, neboť dva ze tří účastníků jen doplňují a mírně modifikují třetího z nich, za nímž se skrývá názorově samotný autor.

Rio Preisner byl velice americkým myslitelem a zároveň zůstal myslitelem velice evropským. Je málo reflektovaným faktem – faktem, který by rozhodně stál za vynikající monografii –, jak moc za poslední tři čtvrtě století ovlivnili americké myšlení, americký pohled na Ameriku samotnou i na celý svět Středoevropané. Proč za posledních pětasedmdesát let a proč Středoevropané? Jedno souvisí s druhým. Začátek druhé světové války – a emigranti před nacismem a pak komunismem, dvěma totalitarismy 20. století.

Nepamatuji se už, jak a kdy jsem se seznámil s Rio Preisnerem, zřejmě to bylo rok či dva po sedmdesátém osmém, kdy jsem začal pracovat jako politolog v Keston College a zabýval se zápolením církve i křesťanského disentu s upadající komunistickou mocí zejména v Polsku a Československu.

Se jménem Rio Preisnera jsem se poprvé setkal na začátku osmdesátých let v útlé knížce aforismů Franze Kafky, již vybral, uspořádal, přeložil a komentoval. Knížka vyšla v roce 1968 v edici Otázky a názory nakladatelství Československý spisovatel a byla pro mne nejen jedinečným uvedením do Kafkova myšlení, ale i téměř nevyčerpatelným zdrojem podnětů k přemýšlení vlastnímu.

Portrét Rio Preisnera (1925 Mukačevo – 2007 India­nola) na stranách Kontextů nemůže obsáhnout činnost tohoto plodného básníka, teoretika kultury, germanis­ty a překladatele – jedním slovem myslitele par excel­lence. Je ale vhodné připomenout na úvod alespoň některé z oblastí, v nichž Preisner vynikal, a současně tak poukázat na charakter a rozsah jeho tvorby. (…)

Svůj obdiv k dílu Jindřicha Štreita jsem kdysi dávno vyjádřil slovy, že fotograf má v objektivu svého fotoaparátu „Boží oko“.

Oskar Brázda se narodil roku 1887 v Rosicích u Pardubic v rodině kavárníka, který své podnikání v Pardubicích a ve Vídni završil na začátku století jako majitel kavárny Slavia v Praze. Také jeho syn chtěl dosáhnout úspěchu, jako malíř tvořit pro široké publikum a zároveň si užívat pozice „knížete umění“ podle vzoru Hanse Makarta a Franze von Stucka.

Rémi Brague (1947), je současný francouzský filosof, specialista na středověkou arabskou, židovskou a křesťanskou filosofii. Emeritní profesor filosofie na Sorbonně a na univerzitě v Mnichově. Česky vyšla v brněnském nakladatelství CDK jeho kniha O Bohu u křesťanů (2011). Tento rozhovor doplňuje Braguovu studii „Který islám je ,pravý‘?“, která vyšla v Kontextech 5/2015. (…)

Z francouzštiny přeložil Josef Mlejnek.

Na obraze benátského malíře Vittora Carpaccia vraždí Hunové svatou Voršilu (Uršulu) a její družky. Ironií osudu se stalo, že patricijská rodina Loredanů, která si u umělce plátno objednala, si v Benátkách vydobyla zásluhy v boji s otomanskou flotilou. Proto mají „Hunové“ zarostlé brady a zakřivené šavle. Ke skutečnému úpadku římské říše nedošlo jednoduše následkem nájezdu Hunů. Římané se ale pro své stále silnější svazky s barbary stávali stále méně a méně římskými, a to jak co do formy, tak i podle ducha. (…)