Centrum pro studium demokracie a kultury

Tento text by nejspíš nevznikl, nebýt vojenské agrese putinovského Ruska vůči Ukrajině, která šokovala celý demokratický svět. Ukrajinu znám celkem dobře, zejména východní, neboť jsme zde s CDK v letech 2007 až 2011 pravidelně organizovali přednášky o české zkušenosti s přechodem k demokracii. V průběhu těchto cest jsem opakovaně navštívil muzea umění v Charkově, Sumách, Doněcku i Kyjevě, udělal si řadu poznámek a shromáždil obrazový materiál.

Když jsem na konci minulého roku kompletovala k tisku překlady her současného ruského dramatika Olega Bogajeva, dlouho jsem zvažovala, zda nevyřadit hru Marjino pole. (Rozhovor s O. Bogajevem a ukázka ze hry Zabil jsem cara vyšly Kontextech 3/2021.) Přemýšlela jsem, zda text – monumentální historické plátno, do nějž autor formou literárních i mimoliterárních aluzí zapojil svůj silný antimilitaristický postoj – není poněkud anachronický.

Marek Cichocki ve svém kratinkém textu v deníku Rzeczpospolita předpovídá, že nás ve válce, která v současnosti probíhá na východě, může zajímat pouze vítězství. Hlásím se jako stoupenec tohoto názoru. Po pravdě řečeno v prvních dnech po invazi se mi možnost vítězství zdála nepravděpodobná, neboť jsem vzal v úvahu dva evidentní a zároveň klíčové faktory: nepoměr mezi silami Ruska a Ukrajiny a po léta známé paradigma západní politiky vůči Moskvě.

Ruská invaze na Ukrajinu započatá 24. února 2022 přišla mnohým jako rána z čistého nebe, přitom vše nasvědčovalo tomu, že válečný útok je více než pravděpodobný. Předcházelo mu masivní hromadění ruských – a pod pláštíkem společného cvičení také běloruských – vojsk na ukrajinských hranicích. Lukašenko navíc zhruba před půlrokem za pomoci údajných emigrantů podnikl hybridní útok na Polsko. Kromě těžce zkoušené Ukrajiny válečné dění nejvíce doléhá na sousední Polsko.

Necelý měsíc před francouzskými prezidentskými volbami zamíchala Putinova invaze na Ukrajinu kartami předvolebního klání. Do centra pozornosti se tak kromě jasného odsouzení Putinova tažení a vlny solidarity s trpícími Ukrajinci dostaly i otevřené či málo skrývané sympatie s vládcem Kremlu některých z kandidátů. Nutné je ovšem zmínit i prosazování nezúčastněného postoje a budování třetí cesty s odvoláním na tradici gaullismu v zahraniční politice. (…)

Britská média nedávno opět připomněla téměř deset let starou historku Davida Camerona. Když se někdejší britský premiér sešel s ruským prezidentem v Soči, výborně si prý rozuměli a Cameron ocenil i jeho humor. Putin mu tehdy řekl: „Já vím, že si o mně na Západě myslíte, že mám rohy a ocas a že nevěřím na demokracii.“ Oba se tomu srdečně zasmáli a Putin pak prý ještě dodal: „No a vlastně se až tak nemýlíte.“ Takové žertování Brit jistě ocení, ale Vladimir Vladimirovič není Brit, kdyby žertoval, vypadalo by to jinak. (…)

Je otázka, zda může něco smysluplného o statečnosti napsat někdo, kdo jí moc nepobral. Když nic víc, tak tedy alespoň o tušení statečnosti a odvahy. Kde je možné tyto vzácné ctnosti spatřit v dnešních pohnutých dnech?

Editorial

Editorial

Mikš, František: Editorial, 1/2