Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Josef Šaur (1981) vystudoval obory ruský jazyk a literatura a historie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a působí zde jako odborný asistent na Ústavu slavistiky. Ve své výzkumné činnosti se zaměřuje na ruskou literaturu, kulturu a historii. Nejvíce poutá jeho pozornost ruské společenské a politické myšlení a jeho souvislosti s ruskou literaturou. V poslední době se také věnuje reflexi současné ruské literatury v českém prostředí.

Válka na Ukrajině a mohutná dezinformační kampaň, kterou (nejen) v souvislosti s ní Rusko proti západním demokraciím vede, znovu vyzvedly do popředí řadu otázek. Například o tom, kde leží hranice mezi právem na informace a únikem utajovaných informací a zda se dnešní ideologie transparentnosti, prosazovaná některými radikálními aktivisty a žurnalisty, neobrací proti samotným demokratickým zemím, zájmům i bezpečnosti jejich občanů. Příkladem může být mediální společnost WikiLeaks, založená v roce 2006 Julianem Assangem.

Na stránkách časopisu Kontexty (a nejen zde) již delší dobu probíhá debata o tom, jak by měl politický konzervatismus reagovat na měnící se podobu západního světa, jenž je dnes ohrožován nejen zvenčí (migrací, rostoucím vlivem Číny, energetickou krizí a nejnověji ruskou agresí na Ukrajině), ale především zevnitř nástupem nejrůznějších neomarxistických ideologií, společenskou polarizací, postupnou ztrátou tradičních hodnot i svobody slova. Následující text se tomuto problému věnuje v širší perspektivě. (…)

V londýnské čtvrti Highgate se na hřbitově nalézá podivný náhrobek. Představuje ho mohutná hlava v hrůzné nadživotní velikosti na velkém kamenném kvádru. Na čelní straně se velkým zlatým písmem skvějí dva citáty: „Proletáři všech zemí spojte se“ a „Filosofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit“. Mužem, jehož nákladný pomník nechala v šedesátých letech 20. století postavit Komunistická strana Velké Británie, je samozřejmě velký vizionář Karel Marx. Dodnes k němu přicházejí poutníci z celého světa, kteří stále věří, že změnil svět k lepšímu.

Dlouho jsme nezažili komunální volby, po jejichž konci by bylo tolik spokojených aktérů. Někteří proto, že zvítězili v nějaké disciplíně, v níž si předem věřili; jiní proto, že udrželi minulé pozice; další proto, že neprohráli tolik, kolik čekali. Při vší úctě k výsledkům jednotlivých stran je zapotřebí připomenout následující: kandidáti současných i bývalých parlamentních politických stran a hnutí představovali jen asi 29 % všech kandidátů. Tedy přes 71 % kandidátů bylo buď zcela nezávislých, nebo podpořených při kandidatuře podpisy spoluobčanů, či navržených tzv.

Od jmenování vlády Petra Fialy neuplynul ani rok, a už má za sebou nejen hlasování o nedůvěře v poslanecké sněmovně (v době českého předsednictví EU, což už asi patří k místnímu politickému koloritu), ale i jakési referendum nanečisto vyhlášené opozicí v komunálních a senátních volbách. Navzdory tomu, jakým obrovským a bezprecedentním problémům dnes vláda čelí, pro ni komunální volby dopadly dobře (viz analýza Stanislava Balíka, s. 4) a senátní dokonce skvěle.

Pan Comte-Sponville je rozhodně čestný muž. Rozhodl se býti ateistou a svou volbu promýšlí, zvažuje, zdůvodňuje. Jeho ateismus není ani nihilistický, ani arogantní. Jeho postoj by mohl být nazván kulturním katolicismem, on sám to vyjadřuje tak, že je ateistou křesťanským. Říká, že se dobře obejde bez náboženství, ale nikoli bez sdílení, věrnosti a lásky. Prý je to postoj, který vyplývá z osvícenství – o tom ještě bude řeč. Jeho výpověď je velmi osobní, mluví otevřeně o své křesťanské výchově a dětské víře, která ustoupila dospělosti bez náboženské víry. (…)

Stanislav Balík: Hold národnímu obrození / Jiří Hanuš: Teilhard po třiceti letech / Vít Hloušek: Tito a jeho soudruzi / Ivana Ryčlová: Nabokovův Hrdinský čin