Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Republikán Mitt Romney se postaral asi o největší průlom v dosavadním vedení kampaně, když v srpnu oznámil jméno svého případného viceprezidenta. Obecně se soudí, že americké prezidentské volby vyhraje ten, kdo prosadí do agendy kampaně své téma. Romney mluví o skomírající ekonomice, a proto si za potenciálního viceprezidenta vybral ekonomického experta strany. Udělal dobře?

Republikánský kandidát se ostře pustil do Baracka Obamy a vyčetl mu pasivní přístup v zahraniční politice, zejména ve vztahu k Blízkému východu. Obamův přístup je podle něj měkký a v důsledku posiluje úhlavního nepřítele Ameriky - Írán. Sám Romney by v případě svého zvolení prý neváhal vyzbrojit syrské rebely.

Dvě věci, o kterých Romney před časem mluvil - íránské nebezpečí a také útok na americkou ambasádu v Benghází, při kterém zahynul velvyslanec Chris Stevens - zasluhují bližší pozornost.

Pády do nesnází a pokusy z nich vybřednout - tím je trvale určován životní rytmus Evropanů.¹ Tímto neblahým sklonem je vina hlavně zásadní nedokonalost lidské přirozenosti v intelektuálním a mravním ohledu, přičemž na existenci tohoto zcela zřejmého omezení se znepokojivě snadno zapomíná. Nedostatek pokory před realitou je příznačný hlavně pro stoupence pokroku - jakobíny, komunisty, levicové euronadšence atd.

Koncept solidarity bývá v současném společenském diskurzu předmětem sporu mezi těmi, které zjednodušeně nazýváme sociálními liberály, a neoliberály. V českém prostředí je názorová diference dobře patrná. Poslední léta je politicky prosazována spíše neoliberální koncepce, paradoxně však v částečné opozici k názorům veřejnosti. Takto rozehraná hra může mít velký význam pro oživení politického konzervatismu, jehož současný příklon k neoliberálním tezím zdaleka nemusí být definitivní.

Pojem populismus nebudí mezi vědci a politiky dobré asociace, a přece se v intelektuálním prostředí vyskytuje tak často, že pokud se pokoušíme pochopit politiku, uchylujeme se k němu takřka bezděčně. V praxi veřejných diskusí se jeho významové pole skutečně rozšiřuje natolik, že se vztahuje téměř ke všem neobvyklým nebo nekonvenčním formám politické mobilizace.¹ Navíc má „populismus" tak silný emocionální a axiologický náboj, že ti, kdo neakceptují určitou formu politické praxe, používají pro ni zpravidla právě tento výraz.

Zářijová vlna protestů, která zachvátila islámský svět, nebyla tak tragická jako po dánských karikaturách v roce 2006, přestože dav puritánských salafistů v Libyi zavraždil amerického velvyslance s třemi jeho kolegy a v tradičně militantním Pákistánu byl k uctění (uraženého) proroka vyhlášen státní svátek, který v následných potyčkách s policisty způsobil smrt dvaceti demonstrantů.

Dlouhodobě hovoříte o úpadku velkých politických stran v České republice. Můžete popsat, v čem subjekty, jako je ODS, selhávají?

Je dobře, že jste tu otázku formuloval takto. Skutečně to není jen problém ODS, i když o něm hovořím hlavně v souvislosti s ní, protože k ní mám, ač již dlouho nejsem jejím členem, nejblíže.

Páteční pitoreskní čin mladého muže, kdy s airsoftovou pistolí dokonale zesměšnil prezidentovu ochranku, vyvolá jistě ještě řadu diskusí. Možná rezignuje ještě někdo jiný než jen šéf prezidentovy ochranky. Možná se zdokonalí systém ochranky tak, aby skutečně k něčemu byla. To vše však řeší až následek, nejde k jádru věci - jak se stane, že někdo vezme zbraň (byť zatím jen maketu), počká, protlačí se davem a několikrát vystřelí. A to zřejmě nikoli z důvodů osobních zranění a vzájemných konfliktů, ale pouze pod dojmem mediálního obrazu.

Státní svátky moderní České republiky jsou tak trochu nevděčným tématem. Na většině z nich si ceníme spíše pracovního volna, a když se ptáme po jejich smyslu, zjišťujeme, že buď oslavujeme dávno neexistující státní útvar, nebo - to když přijde výročí založení České republiky - máme naopak hlavu plnou všeho možného, jen ne myšlenek na to, že republice můžeme den po Silvestru připsat další rok samostatné existence.

Zastánce rozdělení eurozóny na sever a jih Hans-Olaf Henkel navrhuje řešení problémů eurozóny. Vedle odchodu čtyř nejbohatších zemí z měnové unie by Evropě podle něj pomohlo i rázné řešení obtíží finančního sektoru včetně rozsáhlé nacionalizace.  Odmítá také tvrzení, že kancléřka Merkelová diktuje celé Evropě.

Navrhl jste ve své knize rozdělení eurozóny na sever a jih. Jak si takové rozdělení prakticky představujete?