Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Poslanec Miroslav Beneš byl v minulých měsících pozorovatelem Poslanecké sněmovny v Evropském parlamentu. Při této příležitosti si vedl zápisník, který by měl vyjít knižně. Z textu jsme vybrali několik úryvků.

Motto: "Evropa nikdy neexistovala, musí být vytvořena."

Jean Monnet

Z eurorealisty euroskeptikem

Jsou již pryč ohňostroje a oslavné řeči o našem vstupu do Evropské unie a jsou za námi i volby do Evropského parlamentu, které je možné chápat jako nesouhlas voličů s politikou vládnoucích stran (ve většině zemí E-25) nebo jako odpor k politice vůbec, kterou demonstrovali ti, kdo vůbec volit nepřišli (snad s výjimkou Belgie a Lucemburska). V západní Evropě ožívají hlasy tázající se, zda rozšíření EU na východ je pro Unii skutečně ekonomickou výhodou nebo zda neskrývá nějaká nebezpečí.

Hospodářství Evropské unie zatím ještě roste, ale pomalu. Graf 1 ukazuje, že v tempu růstu domácího produktu se projevuje zřetelný odstup od USA. Nejde přitom o krátkodobou recesi, protože hospodářské zpomalení trvá už skoro patnáct let. Nepomáhají ani odvážné proklamace evropských politiků, že Evropa brzy dožene a předežene Ameriku. Přitom tomu tak nebylo vždy. Po druhé světové válce až do sedmdesátých let rostla evropská ekonomika naopak rychleji než americká. To však ještě západoevropské země nebyly tak přeregulované jako dnes a soukromý sektor nebyl zatížen tak vysokými daněmi.

Když v roce 2003 spojenecká vojska v rychlém tažení dobyla území Iráku a svrhla Saddámův režim, zdálo se, že se podařilo vyřešit jeden z neuralgických problémů globálních bezpečnostních vztahů. Více než rok po ukončení hlavních útočných vojenských operací se však ukazuje, že Irák přináší vítězům řadu problémů a může se z něj stát jeden z nejkrizovějších regionů prvních desetiletí jedenadvacátého století. V případě slabé vlády a odchodu západních armád zde může vzniknout ohnisko etnicko-náboženských konfliktů, terorismu a organizovaného zločinu.

Během sedmdesáti let, která uplynula od dvouletého období Dollfussovy vlády, proběhla v rakouské i zahraniční historiografii řada diskusí na téma přelomových událostí První rakouské republiky. I když ve většině odborných prací není postava Dollfusse explicitně zmiňována, chápání jeho osoby přímo souvisí s analýzou celého systému, který nahradil demokratické zřízení v Rakousku. Tradované levicové pojetí charakterizuje roky 1932-1934 jako fázi vývoje, v níž byla zrušena parlamentní demokracie.

Pod stejnojmenným názvem proběhlo 15. června 2004 v sídle Senátu na Valdštejnském náměstí v Praze vzpomínkové setkání u příležitosti pátého výročí odchodu Václava Bendy na věčnost, které připravila rodina Václava Bendy spolu se senátním klubem ODS. Mnohostrannou osobnost Václava Bendy si zde připomněli jeho přátelé a spolupracovníci z doby disentu jako Petr Uhl, Pavel Bratinka nebo biskup Dominik Duka, pro něhož byl Benda typický "miles christianus" , i kolegové z doby jeho politického působení po listopadu 1989.

Brno má pro mne zcela zvláštní význam. Tady to bylo, kde jsem našel některá z nejbližších a nejdůležitějších přátelství svého života. Tady to bylo, kde jsem našel ty nejspolehlivější oponenty komunismu v dobách, kdy jsem se rozhodl proti komunismu bojovat. Tady to bylo, kde jsem byl zatčen, bude tomu už dvacet let, tady to bylo, odkud jsem byl oficiálně vyhoštěn jako nepřítel socialismu a státu. Tady to bylo, kde jsem později s přáteli a kolegy spojil síly, abychom zahájili legalizovanou činnost Vzdělávací nadace Jana Husa.

Návrh zákona o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví je již parlamentní stálicí. A tak jako se příliš nemění samotný návrh tohoto zákona, nemůže se ani příliš mnoho měnit argumentace, která s ním souvisí, a to jak na straně jeho zastánců, tak na straně odpůrců. Uvědomila jsem si, že více než o věcný spor o možnost homosexuálních párů uzavírat spolu svazky více či méně podobné manželství jde o střet dvou zásadně odlišných pohledů na společnost a na její instituce.

Diskuse o možnosti zrušení takzvaného „Pečinkova paradigmatu" - tedy příklonu většiny českého voličstva k pečovatelskému státu - se dopracovala k podivuhodným výsledkům. Pan Kraval (Revue Politika 4/2004) dospěl k vizi jakéhosi pravicového neklientského socialismu, pánové Šrámek a Kohout (Revue Politika 5/2004) pak relativně rezignovaně navrhovali cesty ke zmírnění závislosti občanů-narkomanů na „sociálních vymoženostech". Vzhledem k výsledkům se domnívám, že je třeba „Pečinkovo paradigma" předefinovat.

K jeho zamlčeným předpokladům totiž patří dvě skutečnosti:

Zdá se, že události posledních měsíců a let zajistily trvalé místo na prvních stránkách novin těm státům a lidem, kteří bývají souhrnně označováni jako „muslimský svět". Více či méně vzdálené země jako Afghánistán, Irák, Palestina či Malajsie se zabydlely nejen v novinách, ale prostřednictvím televizních obrazovek i ve většině českých domácností, a to nejčastěji v podobě obrazů nesrozumitelného násilí vyvolávajících u nezasvěceného pozorovatele jen hrůzu a děs.