Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Je Lepperova Sebeobrana (Samoobrona) populistickým hnutím a stranou? Nepochybně ano. Navíc je rovněž pravdou, že v budoucnu může znamenat ohrožení polské demokracie. Avšak její příznivci nejsou barbaři nebo zabedněnci, ale pouze lidé, kteří ztratili důvěru v autoregulační schopnost demokracie u nás. Existuje nějaká možnost, že by tuto víru opět získali?

Mezi několik málo politických událostí, které by mohly Poláky naladit optimisticky, patří skutečnost, že Leszek Miller se nakonec rozhodl podat demisi. Premiér ztratil „politickou podporu", což je ta nejhorší věc, která může příslušníka vládnoucí elity v Polsku potkat, protože hrozí mnohem vážnějšími důsledky než případné rozloučení se s vládním postem, byť třeba jen krátkodobé.

"Připouštím zvláště možnost vzniku takové situace, kdy komunisté přistoupí na - nátlakem společnosti podepřený - postulát autentických (byť třeba jen v části) voleb do národních rad a do Sejmu. Učiní tak ne kvůli své lásce k demokracii, ale na základě kalkulace - reforma bude pro ně výnosnější než nekonečně prodlužovaná ‚studená občanská válka'," napsal v roce 1985 ve vězeňské cele Adam Michnik. A v představě částečně autentických voleb dokázal být ještě o něco konkrétnější: "Nežádáme tedy odstavení komunistů od moci, neboť by to bylo heslo totální konfrontace a ne platforma kompromisu.

Po léta byl program OSN Ropa za potraviny jen další součástí jejích mnohostranných aktivit: byl to program pomoci pro Irák, způsob, jak nakrmit hladové děti ve vzdálené zemi, dokud svět neurovná své rozepře se Saddámem Husajnem. Po pádu Saddáma v květnu minulého roku hlasovala Rada bezpečnosti OSN pro odvolání sankcí vůči Iráku, pro ukončení programu Ropa za potraviny koncem téhož roku a pro předání veškerých zbývajících aktivit do rukou úřadů pod americkým vedením v Bagdádu. Dne 20.

Text psaný v souvislosti s úmrtím Ronalda Reagana nemohu začít jinak než dvěma osobními vzpomínkami. Píše se rok 1980, jsou vánoční svátky, otec nicméně láteří u televizních novin, kde komunistická propaganda líčí Ronalda Reagana, nově zvoleného amerického prezidenta, jako největší hrozbu pro světový mír a socialistický tábor (v souvislosti s osudem světového komunismu se ovšem s odstupem času zmíněné obavy jeví téměř jako jasnovidecká předpověď). Otec spílá a poznamenává, že Reagan jim konečně ukáže, zač je toho loket.

Po pěti letech opět přistoupili voliči v Evropské unii k volebním urnám. Poprvé se navíc druhý červnový týden volilo ve všech 25 státech rozšířené Unie. Hlavní trendy těchto voleb jsou často zmiňovány, a tak je uveďme jen stručně: jsou jimi historicky nízká volební účast či nejsilnější zastoupení stran pravého středu. Výraznou novinku lze spatřovat jistě i ve dvojnásobném - rakouský a nizozemský příklad - vzniku a úspěchu kandidátek za transparentní fungování EU. V mnoha státech navíc výrazně vzrostl podíl hlasů a mandátů, které získali euroskeptici a odpůrci integrace.

Poněkud stranou české pozornosti proběhla nedávno volba německého prezidenta. V jedné z vůdčích, největších a (ekonomicky) nejsilnějších zemí čerstvě rozšířené Evropské unie se volila hlava státu, nicméně zájem o tuto událost u nás byl - například ve srovnání s nedávnými volbami na Slovensku - přece jen o dost menší. Důvodem jsou jednak spíše jen protokolární, reprezentativní pravomoci německého prezidenta (on ale slovenský není o mnoho mocnější), jednak skutečnost, že šlo o volbu nepřímou, jejíž výsledek se předpokládal dlouho dopředu.

Volební debakl ČSSD ve volbách do Evropského parlamentu je a bude jistě předmětem mnoha nejrůznějších komentářů a analýz. Nicméně stejně tak zajímavá je otázka, zda v evropských volbách dosáhla strana již svého dna, a nebo může být propad ještě větší. ČSSD vznikla jako „pytlácká banda", jak trefně píše Karel Hvížďala v MF Dnes. Miloš Zeman na své cestě do Strakovky posbíral cestou vše opoziční, co nesouhlasilo s polistopadovou transformací společnosti a s rozdělením státu a co se zároveň nechtělo dát ke komunistům či Sládkovcům.

Empirickou cestou, bez zbytečného teo­retizování, se evropským politikům podařilo postavit politický model srovnatelný svou revoluční objevností s vyřešením kvadratury kruhu nebo sestrojením perpetua mobile. Smyslem unikátního konstruktu je definitivní rozpojení instituce voleb a politického systému, který se tím pádem stává samovolným. Základní demokratický požadavek vše­obecných voleb je sice pravidelně naplňován, avšak jejich výsledky přestávají mít pro vládnoucí struktury jakoukoli relevanci.

Již dlouhou dobu se vedou diskuse o významu a užitečnosti programů politických stran. Politická věda se nejprve v sedmdesátých letech minulého století musela vyrovnat s fenoménem "zamrznutých" stranicko-politických systémů, kdy se zdálo, že daná stranická uspořádání jsou věčná a neměnná a že soutěž politických stran rozhodně nelze vnímat optikou soutěže jejich nabídek transformovaných v předvolební programy. Nicméně poté, co se jednotlivé systémy daly do pohybu a zvětšila se tzv. přelétavost voličů, se zdálo, že dochází k renesanci významu těchto dokumentů.