Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Běžné vysvětlení popularity Vladimira Putina je přímočaré. V devadesátých letech za vlády prvního postsovětského ruského prezidenta Borise Jelcina stát nevládnul, ekonomika skomírala a obyvatelstvo trpělo. Od nástupu Putina v roce 2000 opět panuje pořádek, ekonomika vzkvétá a průměrný Rus je na tom lépe než kdykoli dříve. Se snížením politické svobody se zvýšil ekonomický růst. Putin sice možná potlačil demokratické svobody, praví se v tomto příběhu, to však bylo nezbytnou obětí na oltář stability a růstu.

Německé a francouzské děti jsou krmeny předsudky a zaujatostí, když se učí, že ekonomické principy jako kapitalismus, svobodný trh a podnikání jsou kruté, nezdravé a nemorální. To, zda se evropská ekonomika této zaujatosti zbaví, může určit, jestli bude prosperovat, nebo nadále pokulhávat.

O britském europoslanci Danielu Hannanovi se v poslední době mluvilo především v souvislosti s tím, že údajně přirovnal předsedu Evropského parlamentu Hans-Gerta Pötteringa, působícího stejně jako Hannan ve frakci Evropské lidové strany - Evropských demokratů, k Adolfu Hitlerovi. Pár dní na to byl z EPP-ED vyloučen. V exkluzivním rozhovoru pro Revue Politika Hannan shrnuje všechny peripetie posledních dní a boří některé mýty, které o něm a jeho prohlášení kolují.

Začátkem devadesátých let jste stovkám studentů politologie po­mohl objevit francouzského politického myslitele Raymonda Arona. Jak jste se k němu dostal vy sám?

Začněme citátem. Albert Camus v novele Pád praví: „Už neříkáme, jak se říkalo v těch prostoduchých dobách: ,Domnívám se to a to. Jaké jsou vaše námitky?‘ Dialog jsme nahradili oznámením. ,To a to je pravda,‘ říkáme. ,Můžete namítat, co chcete, nás to nezajímá. Ale za několik let tu beztak bude policie a ta vám ukáže, kdo má pravdu.‘" Camus reagoval na agresivní argumenty, z nichž v polovině minulého století žila zejména francouzská kulturní levice. My si můžeme myslet, že žijeme v úplně jiných časech a v úplně jiné zemi.

Z hradu a podhradí

Petr Havlík

Období, které předcházelo prezidentské volbě, samotná volba hlavy státu i její dozvuky odkryly mnohé slabiny naší stále ještě mladé demokracie.

Koncem roku 2007 se západní média ve zprávách ze Středního východu zabývala převážně nikoli Irákem, ale Saudskou Arábií, kde tamní vláda potvrdila rozsudek, podle něhož měla být devatenáctiletá dívka potrestána dvěma sty šlehy bičem za „zločin", který spočíval v tom, že seděla v autě s mužem, který nebyl její příbuzný. Po dlouhé měsíce předchozích let se dennodenně psalo a ukazovaly se televizní klipy z krvavých scén v Iráku. O pozitivních věcech, kterých bylo v Iráku dosaženo, se většinou mlčelo. Nastal snad na irácké scéně Středního východu klid?

Mezinárodní politickou scénou v těchto dnech hýbe vyhlášení nezávislého Kosova. I když v řadě názorů a komentářů jde tato skutečnost trochu stranou, faktem je, že Kosovo už bylo na Srbsku z velké míry nezávislé před 15. únorem 2008. Jeho předáci a správa OSN ho od roku 1999 pomalu, ale jistě dovedli k tak vysokému stupni nezávislosti, že její tolik diskutované vyhlášení bylo důležitým, ale spíše symbolickým gestem.

Jaký vzkaz dají světu státy Evropské unie, které hodlají uznat deklarovanou nezávislost Kosova? Především ten, že mezinárodní řád je pojem pružný, až natahovací, rozumíme jím to, co se nám momentálně hodí do krámu. Státy, jež překypovaly ušlechtilým hněvem, když bičovaly Ameriku za vpád do Iráku neposvěcený Radou bezpečnosti OSN, nyní hodlají uznat - anebo již uznaly - rozbití členského státu OSN nejenže bez souhlasu Rady bezpečnosti, nýbrž dokonce navzdory její platné rezoluci. Tento postoj relativizuje hodnoty, kvůli nimž se údajně před deseti lety vedla válka se Srbskem.

Výroční cenu Michala Tošovského za rok 2007, kterou uděluje think-tank Efektivní stát za boj proti byrokracii, dostal současný ministr průmyslu a obchodu Martin Říman. Jedním z hlavních důvodů je průlomový návrh novely živnostenského zákona, který nedávno prošel do posledního čtení v Poslanecké sněmovně.