Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Po několika letech jsem se (jako host) zúčastnil kongresu ODS. Neměl jsem přílišná očekávání - ostatně utvrdil mě v tom i návrh jednodenního programu.

Již dvě agentury veřejného mínění přinesly prognózy volebních preferencí, v nichž ČSSD po několika letech opět přeskočila ODS. K hlavním příčinám bude nepochybně patřit i fakt, že každá vláda v průběhu svého funkčního období ztrácí na popularitě, zvláště je-li nucena dělat nepopulární opatření, k jakým patří reforma veřejných financí.

Lidé, kteří nežijí uzavřeni v zapařeném skleníku vysoké politiky, začínají být nyní vůči těm nahoře ještě kritičtější, než tomu v nedávné minulosti bývalo. Z mnoha ohlasů cituji jediný: „ Jako by ti nahoře zkoušeli, co my dole ještě vydržíme." A jsou to hlasy voličů všech stran. Jsou mezi nimi pasivní konzumenti velké politiky, ale i dobře informovaní pozorovatelé.

Sdružení s líbivým názvem Mladí národní demokraté (MND) nahlásilo na 10. listopadu protestní pochod namířený proti české účasti ve válce v Iráku. Na takové akci by patrně až na pár neochvějných příznivců vlajky s hvězdami a pruhy nikoho nic nezarazilo, celá akce by vzhledem k mohutnější „protiamerické" činnosti ze strany starostů brdských vesnic a iniciativy Ne základnám možná ani nebyla medializována, kdyby ovšem trasa pochodu nevedla čirou náhodou přes oblast, které se dříve přezdívalo „Židovské město", navíc právě v den výročí křišťálové noci.

Je pozoruhodné, jak málo mezinárodního znepokojení vyvolává přetěžká belgická politická krize, v jejímž důsledku země již půl roku nemá vládu. Přitom nejde o nic menšího než o možný rozpad státu, který nejenže patří ke „tvrdému jádru" EU, ale ještě donedávna byl pokládán za pravzor budoucího uspořádání celé Evropy, za mikrokosmos evropského všehomíra. Belgičané samotní, zdá se, jsou vcelku srozuměni s vidinou státního rozštěpení a spekulují jen o tom, zda k tomu dojde již teď, anebo až za pár let.

Dr. Lumír Soukup (1915-1991) patřil k tomu druhu československých vlastenců, kteří, ač v emigraci, nikdy nepožádali o jinou státní příslušnost. Jen se špetkou naděje čekali více než čtyřicet let, aby získali zpět svou vlastní, která jim byla vinou tragických historických událostí nespravedlivě odebrána. Původ, kvalitní vzdělání a neocenitelné zkušenosti dr.

V poslední době se v odborných i publicistických textech opakovaně setkáváme s obavami z přemíry moci soustředěné u soudů. Argumentuje se tím, že soudy nejsou voleny, takže nutně trpí demokratickým deficitem, že nejsou prakticky nikomu odpovědny a že často deformují vůli zákonodárného sboru tím, jak jeho produkty (zákony) vykládají. Dokonce se mluví o „soudcokracii" (viz např. monotematicky zaměřený sborník textů Soudcokracie v ČR - fikce, nebo realita?, který loni vydalo Centrum pro ekonomiku a politiku).

Přijetí nebo nepřijetí eura už není v posledním půlroce výhradním projevem dobré politické vůle jednotlivých států Evropské unie stojících mimo eurozónu. Z mnoha indicií vyplývá, že je překonán dosavadní přístupový vzorec ve stylu "splň maastrichtská kritéria a budeš přijat".

Raketový start Jiřího Čunka ve velké politice svědčí o tom, jak je romský problém - problém, který máme v této zemi s Romy, ale stejně tak problém, který mají oni s námi, gádži - aktuální a bolestný. Důvěra, kterou tento muž získal v KDU-ČSL, a sympatie většiny veřejnosti (před obviněním z korupce) znamenají, že svým postupem vůči vsetínským Romům vyvolal naději na řešení, na konec bezradného přešlapování. Počítáme osmnáctý rok obnovené demokracie, kdy už nelze svalovat vinu na "ty nahoře".

V celosvětové debatě ohledně „globálního oteplování" přituhuje. Málokdo z těch, kdo nejsou imunní vůči diskuzím ve veřejném prostoru, se nad nastolenou agendou nezamyslel. Zkusme nyní tuto debatu nahlédnout v obecnějším duchu jako krizi postmodernismu. Jako „krizi krize" židovsko-křesťanské civilizace, která avizuje částečný obrat od postmodernistického relativismu k tradičnějším, pevněji ukotveným světonázorům.