Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Pojem „generace roku 1968" má v německém kontextu specifický význam, nicméně v lecčems korespondující s jeho vymezením v domácí realitě. Rozumíme jím generaci osob dospívajících v podmínkách poválečného Německa, generaci již neřešící základní existenciální otázku fyzického přežití, studentskou generaci, která po první zkoušce sil v souvislosti s aférou týdeníku Der Spiegel v šedesátých letech zpochybňuje tradiční pruské hodnoty otců, přičemž neváhá kritizovat jejich morální selhání v letech nacistického režimu.

Pochopit blíže „pařížské jaro" („Mai 68") není pro českého pozorovatele jednoduché. Nabízejí se mnohé podobnosti, ale konstatovat všeobjímajícím tvrzením, že v obou případech, českém i francouzském, lidé chtěli pro svůj život více svobody a mládež byla jen poněkud radikálnější, by bylo minutím se s podstatou bouřlivých a leccos odhalujících (nejen) pařížských událostí.

Krize je matkou historie. Už od Hérodota se touha zaznamenat historii spojovala s potřebou vysvětlit zdánlivě nevysvětlitelné zvraty osudu, které postihovaly národy a říše. Nejlepší historická díla tuto potřebu uspokojují, i když stále přiznávají lidskému jednání otevřenost a nepředpověditelnost. Ale ani ty nejlepší práce nejsou vždy těmi, které si udržují trvalý věhlas.

Když jsem v devadesátých letech připravoval na žádost České televize podklady k historii československých výzvědných služeb, uvědomil jsem si, že důležité místo v ní mají výzvědné skupiny třetího zahraničního odboje, které působily v letech 1948-1956 na Západě. Jak se k nim dostat? Žádná studie nebo kniha, která by je popisovala, neexistovala. Tedy pokud jsem se nechtěl opírat o některá dezinformační díla z doby komunismu.

Po nedávném sjezdu KDU-ČSL v Pardubicích je jasné jedno: lidovci už nejsou klidnou silou. Pokud bude tento trend pokračovat, ztratí schopnost být i obyčejnou politickou silou.

Podpis Reformní smlouvy v polovině prosince loňského roku v Lisabonu je jedna věc. Druhá, neméně podstatná věc je ale přijetí smlouvy parlamenty jednotlivých členských států. Ty se budou vesměs řídit snahou nepotopit vlastní vládu, která svým podpisem vyjádřila se smlouvou souhlas. Přesto se ale nemohou zbavit otazníků nad tím, jakou smlouvu vlastně přijímají, v jaké míře se odlišuje od neúspěšného návrhu evropské ústavy a zda je slučitelná s domácím základním zákonem. Tedy v našem případě s českou ústavou.

Nadcházející prezidentské volby ve Spojených státech se právem považují za podstatný pilíř otázky budoucího směřování a vývoje americké zahraniční politiky. Obecně se očekává, že volby vystaví jakýsi definitivní účet, ve kterém budou sečteny a podtrženy některé stěžejní aspekty americké politiky vůči zahraničí z poslední doby. Výsledné zúčtování se ovšem nebude týkat pouze Iráku, byť i nadále lze očekávat, že bude hrát roli „prubířského kamene".

Ekonomové rádi přehánějí svou důležitost, když tvrdí, že proces globalizace omezuje možnosti politického ovlivňování mezinárodních vztahů. Podpůrci tohoto názoru poukazují na to, že globalizace sice rozšířila soubor ekonomických nástrojů používaných k dosažení zahraničněpolitických cílů, leč stále připouštějí použití jiných nátlakových prostředků - zbraní nebo hrozby zbraněmi. V současném světě se dá napočítat zhruba stovka případů, kdy se mezinárodní organizace nebo jednotlivé velmoci snaží pomocí sankcí nebo blokád přimět jiné státy změnit svou politiku.

Do České republiky přijede 24. dubna generální tajemník OECD Angel Gurría. Bude přijat na nejvyšší úrovni: předpokládá se tradiční setkání s prezidentem republiky Václavem Klausem, setká se s premiérem Mirkem Topolánkem a dalšími ministry, s poslanci a senátory, přednese přednášku na Karlově univerzitě. Nic to ale zřejmě nezmění na skutečnosti, že Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj je českou veřejností zatím vnímána spíše jako akademické pracoviště, vydávající různé nezávazné analýzy a doporučení.

Diskuze o problémech bezpečnosti v současném světě a roli strategických jaderných zbraní v tomto kontextu se v českém prostředí donedávna omezovala pouze na armádní kruhy, jejich politické vedení či určitou část akademické obce věnující se tomuto specifickému tématu. Veřejnou a mediálně více akcentovanou otázku z ní učinil až americký plán na vybudování systému protiraketové obrany ve střední Evropě, který se bezprostředně týká také České republiky. „Polemika o radaru" v širším kontextu euroatlantické bezpečnosti se loni objevila také na stránkách Revue Politika.