Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Černý čtverec na bílém pozadí ukrajinsko-polského malíře Kazimira Maleviče bývá někdy označován za „nahou ikonu své doby“, za „nejdůležitější obraz století“, za definitní tečku za malbou minulosti a počátek nové moderní výtvarné éry. Dlouhou dobu se věřilo, na základě malířovy záměrné mystifikace, že vznikl v roce 1913, ačkoli ve skutečnosti byl namalován a poprvé vystaven až o dva roky později, na podzim roku 1915.

Institut Václava Klause (IVK) poskytl k diskusi několik textů – analýz, které se týkají vývoje „ukrajinské krize“. A jako tomu bývá již pravidlem, Václav Klaus, podpořen v tomto případě svým spolupracovníkem Jiřím Weiglem, vyvolal značnou dávku nesouhlasných vyjádření, tedy do jisté míry polarizoval českou politickou i intelektuální sféru. Není to samozřejmě nic nového. To se dělo v jisté míře i v době Klausovy prezidentské éry a před ní.

Lada Hubatová-Vacková (Mgr., Ph.D.), z Katedry dějin umění a estetiky Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (VŠUP) zaměřila v knize s názvem Tiché revoluce uvnitř ornamentu: Studie z dějin uměleckého průmyslu a dekorativního umění v letech 1880–1930 (VŠUP Praha, 2012; 288 stran) svůj badatelský světlomet na ne zrovna populární pole výzkumu, totiž na vývoj ornamentu v desetiletích před a po roce 1900.

Básnířka, překladatelka a výtvarnice Lenka Kuhar Daňhelová (1973) se narodila v Krnově na severní Moravě. V současnosti žije se svým mužem, slovinským slavistou Peterem Kuharem ve středočeském městě Berouně, kde od roku 2008 pravidelně pořádají básnický festival Stranou – evropští básníci naživo. V loňském roce spolu také vydali obsáhlou antologii současné slovinské poezie Padesáti hlasy hovořím / S petdesetimi glasovi govorim. Intenzivně překládá také polskou poezii, nejvýznamnějším zatímním počinem je výbor básní Ryszarda Krynického Magnetický bod.

Francouzská revoluce je dodnes považována za milník v novověkých evropských dějinách. Zvláště v roce 1989 se ukázalo – při dvoustém výročí jejího vypuknutí –, že stále ještě vzbuzuje mnoho otázek, na něž se snaží odpovídat historikové, politologové a sociologové z celého světa, nejen z Francie. Tato událost je však nejen podnětem k odborným interpretacím, stala se také zdrojem k literárnímu, divadelnímu a samozřejmě ve dvacátém století i filmovému zpracování.

V Nedělňátkách Bergman vypravuje, jaký rozhovor vedl se svým právě ovdovělým otcem – byl to rozhovor pozdní, rozhovor za soumraku. Mluví spolu totiž dva staří pánové. „Co jsem udělal za chybu?“ ptá se ten první, a druhý na otázku neodpovídá přímo. Říká: „‚Nejhorší asi bylo, že jsme se tak báli.‘ Báli? Otec na mě upře upřímně zmatený pohled, jako kdyby to slovo slyšel poprvé. ‚Báli?‘ ‚Báli jsme se, že se budeš zlobit.

Občas se mi vybavuje jeden divadelní obraz z počátku devadesátých let: oškubané a vykuchané kuře vedené na šňůrkách jako loutka, jehož „vznešenou“ taneční chůzi po scéně doprovázejí tóny Beethovenovy Ódy na radost. Výsměch? Výškleb? Obraz mohl mít sílu přímo zdrcující, ale kuřecí danse macabre rámcovala, nemýlím-li se, jen satira na poměry v zemi. Nikdy není marné člověku bez obalu ukázat, „čemu se podobá ve své velikosti“, a klímovsky ex abrupto rozčeřit poklidné vody. Je jen otázka, je-li škleb a výsměch posledním slovem – i pro divadlo.

Brněnský rodák Martin Dohnal (24. října 1959) je mnohostrannou osobností současného českého hudebního a divadelního světa. Ale i světa náboženského – je pravoslavný křesťan a s pravoslavím je niterně spjata především jeho hudba. Od osmdesátých let minulého století Dohnal neodmyslitelně patří k brněnské kultuře. Poprvé jsem se s ním setkal ještě před listopadem 1989 na půdě Ochotnického kroužku „na Šelepce“, neboť jsem se tehdy podílel na přípravě vzdělávacího cyklu Výběrové příbuznosti.

Pojem patriotismu je v moderním světě neodlučitelně spjatý s ideou národa. V tomto spojení představuje „národ“ vlast, „otčinu“ moderního člověka, která v sobě zahrnuje nejen zeměpisný prostor, „zemi“, ale také společenství minulých, současných a budoucích generací. Jde tak o společenství, které zaujímá konkrétní místo na zemi, o lidi, o jejich kulturu, ale také o jejich instituce, mezi nimiž je na prvním místě stát. V užším smyslu se v moderní době pojem národa spojuje s institucí národního státu, tj. státu, který je nástrojem působení konkrétního národa v dějinách.

Polský filosof a historik idejí Dariusz Gawin (1964) vystudoval obor historie na Varšavské univerzitě, kde také v roce 1998 obhájil doktorskou práci Konzervativní filosofie kultury. Problematika kultury v dílech T. S. Eliota, M. Oakeshotta, R. Scrutona. Působí na Institutu filosofie a sociologie Polské akademie věd, v současnosti je také zástupcem ředitele Muzea Varšavského povstání. Je ženatý, jeho žena Magdalena je historička. Dariusz Gawin je jedním ze zakladatelů revue Teologia polityczna. Z jeho hlavních děl uveďme Spory o povstání.