Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Když jsem před třemi lety opublikoval na stránkách revue Kontexty text o porozumění ruské politice, vstupně jsem v něm argumentoval tak, že to, co mělo tehdejšímu Rusku vlastně chybět, byla paradoxně ona politika. Nu a v jiných svých textech naopak upozorňuji na krizi politiky v moderních západních demokraciích, totiž politiky jako mechanismu hledání východisek z přirozeně konfliktních zájmů a preferencí jednotlivých aktérů veřejného života. Přičemž tato krize nahlodává naši schopnost rozpoznat od sebe demokracie a nedemokracie.

29. října A. D. 2004 byl za milióny eur uspořádán v Římě velkolepý mejdan, na kterém se sešlo pětadvacet nejvyšších představitelů evropských států se svým doprovodem. Televizní reportáž řídil slavný Franco Zeffirelli, módní návrhář Valentino navrhl kostým pro uvaděčky, primátor Říma odklonil veškerou dopravu a dodal třicet tisíc řezaných květin. Na piazze před Kapitolem – dávným svědkem oslav Imperium Romanum, kde vrcholila posvátná procesí – vlála teď vlajka s chlubným nápisem Europae Rei Publicae Status – založení evropské republiky!

Psal se rok 1966, když byly v Moskvě souzeny svobodné myšlení a slovo. Soudní proces byl monstrózní a do povědomí tehdejšího kulturního světa vstoupil jako proces Siňavskij – Daniel. Byť se psala druhá polovina dvacátého století, atmosférou připomínalo soudní dění ze všeho nejvíc děsivé inkviziční řízení. Snad jen díky tomu, že se neodehrávalo ve středověku, nebyli jeho aktéři upáleni. Nebyli ani zastřeleni, k čemuž by nepochybně došlo, kdyby proces probíhal o pár let dříve.

Edward Hopper (1882–1967) a Joseph Cornell (1902–1972) byli Američané – druhý z nich holandského původu –, oba však mají něco londýnského. Nic se tak nezdá přirozenější než setkat se v britské metropoli s oběma zároveň; návštěvou výstav, které jim v roce 1981 uspořádaly galerie Hayward a White­chapel, jsme jen přirozeně prodloužili své procházky po londýnských ulicích, mezi cihlovými fasádami, autobusy, plechovými popelnicemi, prkennými ohradami a výklady plnými předmětů.

V jednom z předchozích čísel Kontextů (6/2011) jsme v souvislosti s brněnskou výstavou Obrazy mysli / mysl v obrazech otiskli obsáhlý blok textů o neurovědách, které se v posledních letech dostaly do středu zájmu mnoha společenskovědních autorů. Zajímalo nás zejména jejich stále výraznější a odvážnější pronikání z medicíny do oblasti humanitních věd, od psychologie přes filosofii až po estetiku a dějiny umění. Toto téma se setkalo s překvapivě velkým ohlasem, podobně jako celá výstava a její reprezentativní katalog.

Z obrovské kulturní autority, jíž věda nabyla během minulého století, vyplývají pro každého vědce velké povinnosti. Vědci získali moc přesvědčivě zapůsobit a zastrašit, kdykoli otevřou pusu, a je třeba, aby si tuto moc uvědomovali, ať už říkají nebo dělají cokoli. Příliš mnoho z nich zapomíná, že mají povinnost přistupovat k vědeckému, uměleckému, náboženskému, humanistickému dílu, které je odedávna hlavní duchovní oporou lidstva, s náležitou úctou.

V úvaze o českém překladu třiceti Poundových Cantos z let 1912–1929 (Proglas 2003/5–6) jsem doufal, že budou následovat další svazky a že Anna Kareninová a nakladatelství Atlantis dovrší úsilí řady českých překladatelů. Vloni jsme z uvedené dílny získali Cantos II a Cantos III.

Velice pěkně vypravená, bibliografickým aparátem a dal­šími náležitostmi opatřená publikace, za niž může být čtenář vděčen redaktorovi Michaelu Špiritovi a redaktorce Adéle Petruželkové. Tvoří součást trilogie, vedle Básní a Snů. Obsahuje drobnější články, recenze, kritiky a glosy nedávno zemřelého básníka. Stává se občas, že básnické dílo některého autora je nezpochybnitelné a další literární činnost problematická. To ovšem není tento případ.

Básník a občasný spolupracovník Kontextů (nar. 23. dubna 1947) se v posledních letech prezentuje jako znalec výtvarného umění, což mu vyneslo tu nevýhodu, že byl několikrát opomenut při sestavování básnických antologií. Původně chtěl být malířem, ale už od dětství se mu líbily verše, a především rýmy – samy o sobě – a v rýmech dokázal improvizovat celé ságy. Cesta za výtvarným uměním se uskutečnila oklikou přes zemědělskou školu, nejprve střední a pak i vysokou, neboť rodiče – družstevní nevolníci – měli pro své děti pouze dvojí možnost: JZD, nebo zemědělská škola.

1

Jsou tu horka město suše praská až v hloubi sklepů

nejbližší čekaný převrat bude pouhá bouřka

Dálky ve ztrnulém dni se vlezle přibližují neúprosně nám svírají skráně

zatímco sluneční návnada bobtná v puse  Po okraj

vzdouvá městys

Trombóza teď zdraví až z Hamburku

V prázdnu odepsaných hodin

občas i čerstvé lejno z jižních Čech

Zrevidovaný šatník sotva zívá

Jen závorky se plní do večera budou narvané k prasknutí

Ještě že nemáme v domě německé vojáky s kvéry