Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Demokratičtí představitelé výmarské republiky, jež vznikla v listopadu 1918 na poválečných troskách vilémovského Německa, byli od počátku ve svízelné situaci. Válka rozbila starý řád, země byla hospodářsky vyčerpaná a společnost rozpolcená a radikalizovaná. Doba nepřála liberální politice a mladá republika byla příliš křehká, aby odolala brutálním útokům z pravé i levé části politického spektra.

Autorství Tichého Donu je opředeno množstvím mýtů. Na počátku sedmdesátých let minulého století se o to zasloužil především Alexandr Solženicyn. V předmluvě k pařížskému vydání nedokončené útlé studie anonymního vědce (podepsán D*) se přiklání k názoru, že Šolochov rukopis románu zcizil mrtvému kozáckému spisovateli. Kredit mezinárodně uznávané mravní autority dodal Solženicynovým vágním smyšlenkám na dlouhá léta zdání pravdy. Dlouhá léta, po něž se vede spor o Šolochovovo autorství Tichého Donu, způsobila, že se spisovatel jako osobnost z povědomí čtenářů vytratil.

V následujícím textu bychom se rádi vyjádřili - jako vysokoškolští učitelé - k událostem, které dlouhou dobu plnily přední stránky novin, zvláště na přelomu února a března, a zřejmě je i dále budou plnit. Už to samo o sobě je zajímavé. Před několika lety bylo obtížné získat nějakého odborníka, aby poskytl o školství rozhovor či napsal například časopisecký článek. Dnešní situace je zcela jiná: téměř každý je najednou kritikem na slovo vzatým, který vlastně vždycky věděl, co je v nepořádku a jak se mají problémy řešit.

Polský básník, prozaik, esejista Czeslaw Milosz (1911-2004) využil deníkové zápisy, aby sobě i čtenářům zpřítomnil a rozkryl některé souvislosti své autorské, občanské i soukromé existence. Od srpna 1987 do července 1988 vytvořil pod hravým názvem Myslivcův rok specifický esejistický průnik z přítomnosti do minulosti. Jeho cílem zřejmě bylo ověřit či vybudovat si vlastní stanovisko k některým osobním zážitkům a dějinným událostem, ale také vůči některým lidem, jež potkal vesměs za dramatických okolností.

Po rituálech občanského náboženství a mohutných smutečních slavnostech provázejících úmrtí prezidenta Václava Havla si snad každý český liberální intelektuál musel více či méně oddechnout, neboť už měl všeho dost. Po jistém uklidnění pak hledá texty, které by ho uvedly zpět do rovnováhy. Začte se do vlastních Havlových spisů, neboť ty prozrazují samozřejmě nejvíc. Pak si vzpomene na staré dva Havlovy druhy-protivníky, Bohumila Doležala a Emanuela Mandlera, kteří i přes své umanutosti na něj mohou působit v této situaci hojivě. A pak může sáhnout po nové knize Martina C.

Polsky píšící spisovatelka židovského původu IDA FINK se narodila 1. listopadu 1921 v polském Zbarai (dnes na území Ukrajiny). Studovala hudbu na konzervatoři ve Lvově, kvůli válce však v roce 1941 musela studia předčasně ukončit. V letech 1941-1942 strávila dva roky v ghettu ve Zbarai, poté se jí podařilo spolu se sestrou pomocí falešných dokladů uprchnout a až do osvobození se ukrývala. Po válce se vdala a narodila se jí dcera. V roce 1957 přesídlila do Izraele, usadila se v Holonu a pracovala v hudební knihovně a pro Institut Jad Vašem, pro který pomáhala sbírat svědectví o holokaustu.

Generace básníků narozená v sedmdesátých letech? Bude ji tak jednou literární historie nazývat? Časový odstup na zobecňování je zatím příliš malý, na druhou stranu jde o autory živě působící na literární scéně, o autory „v nejlepším věku", kteří jsou plni tvůrčích sil, ale zároveň už nabrali řadu životních zkušeností.
Pro toto číslo Kontextů jsem se rozhodl vybrat poe­zii a učinit krátký rozhovor se třemi autory této generace, budu je jmenovat v abecedním pořadí: Jakub Řehák, Ladislav Selepko, Ladislav Zedník. (...)

x x x

Teď v létě v noci listí stromů
V přírodě leccos zakryje
listí zelené stromů kolem silnice
Není už takový přehled

jako v zimě
kdy stromy jsou holé a větve (některé)
černé a černější protože všude dole okolo nich bílý sníh
V zimě proti obloze několikrát oči
nebe kalně šedé jindy bílé jindy sníh
bílý padal vzduchem namodralým (k večeru)

V létě v noci oči proti listí (několikrát)
(několikrát) oči proti (jako by) modrému
tmavému nebo světlejšímu vzduchu mezi listím

Básníka Petra Mazance (ročník 1945) dlouho sledoval spíš jen úzký okruh přátel. Ačkoli první sbírku uspořádal už na přelomu 60. a 70. let, teprve roku 2009 mu vyšel knižně v nakladatelství Dauphin autorský výbor z dosavadní tvorby pod názvem Jarní chodec - a roku 2011 na něj ve stejném nakladatelství navázala kniha novějších veršů (z let 2006-2010) Zachtělo se mi. Od počátku 90. let publikoval básnické texty ve sbornících a sešitech vydávaných vlastním nákladem ve velmi omezeném počtu exemplářů.

Když v polovině šedesátých let nastalo tání, jak ideologickou kocovinu po stalinismu pojmenoval sovětský spisovatel Erenburg, a státní dozor nad literáty i u nás poněkud polevil, a vyrojil se doslova neobvykle silný generační zástup mladých básníků obohacený ještě o opožděné debutanty, byl mezi nimi Jiří Gruša okamžitě rozpoznán jako l'enfant terrible. Ne zcela svou zásluhou (měl náhodou za tchána tehdejšího vrchního kulturtrégra české oficiální literatury) se stal mluvčím nové generace, za kterou vyvzdoroval na režimu nový časopis.