Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

ALAIN BESANÇON (1932) je současný francouzský filosof a historik idejí žijící v Paříži. Je členem Akademie morálních a společenských věd, 25. dubna letošního roku oslavil osmdesáté narozeniny. Stále je aktivní a plodný, eseje a články publikuje ve čtvrtletní revue Commentaire. Z jeho obsáhlého díla uveďme alespoň Myšlenkové kořeny leninismu (1977), Falzifikace dobra, Solovjov a Orwell (1985), Zakázaný obraz, duchovní dějiny ikonoklasmu (1994), Trojí pokušení v církvi (1996), Neštěstí století: komunismus, nacismus a jedinečnost Šoa (1998, česky pod názvem Nemoc století, 1999).

V evropské literatuře 19. století se vyskytuje mnoho pozoruhodných charakterů či lidských typů, které se staly literárním, etickým a vlastně i antropologickým pokladem evropského civilizačního kánonu. V něm se vyskytují typy buřičů a rozervanců, bořitelů hranic a společenských tabu, ale na straně druhé postavy vynikající ve ctnostech, ba svatosti. K paradoxii a specifičnosti literárního zobrazení patří, že jednotlivci nejsou zobrazeni černobíle, zjednodušujícími tahy spisovatelova štětce.

Letos by se dožil sta let otec VÍT BOHUMIL TAJOVSKÝ, opat premonstrátského kláštera v Želivě. Narodil se 3. března 1912 v Klanečné u Havlíčkova Brodu a přes kruté životní peripetie se dožil požehnaného věku: zemřel na prahu nového tisíciletí 11. prosince 1999. Kristův svědek, martyros, což se do češtiny překládá jako mučedník, nikdy svého Pána nezapřel, ani když byl skutečně mučen. „Cožpak mučedníci, těm je hej, ti jsou v nebi a radují se s Pánem, ale my tady na zemi jsme na tom o něco hůř," povzdechl si jednou s humorem v dusivé normalizační atmosféře. (...)

Ačkoli Jaroslav Šabata († 14. 6. 2012) nikdy do Kontextů nenapsal ani řádku a dá se pochybovat, že by je systematicky sledoval - i když to nelze právě v jeho případě vyloučit - cítím jako svou povinnost připomenout jeho odchod. Vlastně to je z mé strany cosi víc než jen povinnost. Když jsem se na nějaký čas ocitl v jeho blízkosti (na sklonku osmdesátých let) a zapůsobil na mne svým nezpochybnitelným charismatem, vždy mi cosi bránilo, abych se beze zbytku poddal jeho poněkud komplikovaným analýzám a přijal za svoje jeho vidění světa.

TOMÁŠ PETRÁČEK (1972) je český katolický kněz, teolog a historik. Vystudoval historii a etnologii na Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK v Praze v roce 2002, teologii na KTF UK a ve švýcarském Fribourgu, kde získal licenciát z teologie. V roce 2008 ukončil doktorské studium teologie na CMTF PU v Olomouci. Je autorem řady článků a studií, napsal monografické práce o francouzském biblistovi Marie-Josephovi Lagrangeovi a českém biblickém exegetovi, dominikánu Vincenci Zapletalovi.

Když v roce 2000 vyšel v nakladatelství Barrister & Principal český překlad knihy Iriny Ratušinské Šedá je barva naděje, nikdo u nás tuto statečnou ženu, nejmladší politickou vězeňkyni poststalinské éry, neznal.1 Ani dnes tomu v zásadě není jinak. Bylo jí právě dvacet devět let, když byla 3. března 1983 za „antisovětskou činnost" odsouzena k sedmi letům pracovního tábora se zostřeným režimem a k pěti letům vyhnanství na Sibiři. Jednalo se o nejvyšší trest, jaký jí mohl být podle příslušného paragrafu uložen. V říjnu 1986 byla díky intervencím představitelů západních velmocí (mj.

V souvislosti s životními výročími Tomáše Garrigua Masaryka se připomíná leccos. Nejčastěji jeho zásluhy o vznik samostatného, demokratického československého státu, jeho angažmá jakožto veřejného intelektuála či jeho odvaha jít proti většinovému mínění v tak citlivých kauzách, jako byly spory o Rukopisy, hilsneriáda a další.

Třetí neděle adventní, 11. prosince 1949. Při dopolední bohoslužbě v číhošťském kostele Nanebevzetí Panny Marie se ve chvíli kázání osmačtyřicetiletého faráře Josefa Toufara podivuhodně rozkývává dřevěný oltářní křížek a zůstane stát nakloněn a zkroucen, s mírným převisem, směrem ke kazatelně. Záhadný úkaz vidělo 20 svědků. Při prvních výsleších ve Valdicích 1. a 2. února 1950 popisuje sám Josef Toufar tyto chvíle dosti podrobně...

Výtvarné dílo Čestmíra Sušky stalo se obecně známým hned krátce poté, co se umělec prezentoval jako zakládající člen skupiny Tvrdohlaví, a potom později, když bylo vystavováno na náměstích, v parcích a dalších veřejných prostorách - tedy až získalo diváckou obec a stalo se vskutku veřejným. Časopisecká prezentace se musela omezit na důležité a pozdnější etapy tvorby. (...)

Za mých mladých let rozumnější část evropské, ale i české levicové inteligence, zaražená akutními problémy sovětského tábora, pilně řešila problém: Byl teroristický stalinismus nevyhnutelným následkem marxistického myšlení, nebo jen specifickou ruskou úchylkou od humanistického socialismu, jenž by se koneckonců dobře snesl i s pluralitní demokracií a jejími svobodami? Byl gulagem vinen už Marx, nebo až Stalin? Ta otázka zůstala u nás teoreticky nezodpovězena, protože v poslední třetině srpna 1968 prakticky ztratila na zajímavosti.