Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Před cestou píši dopis hudebnímu skladateli Wojciechu Kilarovi.

V Praze na Hromnice

Vážený a ctěný pane,

Sadachlo - to je gruzínsky. Ázerbájdžánsky to bude Sadachly, arménsky Sadachli. Vesnice leží v Gruzii, hned u hranic s Arménií a velmi blízko hranic s Ázerbájdžánem. Gruzíni, Arméni a Ázerbájdžánci tu žijí společně už po generace. Většina má gruzínské občanství. Ale ještě nedávno převládali Arméni z Arménie a Ázerbájdžánci z Ázerbájdžánu. Přitahoval je bazar, který spontánně vyrostl ke konci Sovětského svazu, a po několika letech se z něj stalo největší tržiště na Kavkaze.

Tato stať představuje evropskou politiku sousedství ve dvojí perspektivě. Naznačuje, z jakých kořenů se zrodila a jaké historické trajektorie sledovala, než dospěla do své, stále neukončené, současné podoby. Na dnešní působení EU ve svém „východním sousedství" následně nahlíží nikoliv tradiční perspektivou - plodnou, avšak ne vyčerpávající -, která uvádí dosavadní omezené úspěchy sousedské politiky do souvislosti s její nekoherencí a neurčitými odměnami nabízenými EU za splnění neskromných cílů, jež svým východním sousedům vytyčuje.

Východní partnerství je dnes považováno za „vlajkovou loď" východní politiky Evropské unie a současně i za prostor, v němž Polsko a náš region získává příležitost etablovat se jako plnohodnotný subjekt při tvarování vnější politiky EU. Jeho podoba a účinnost budou mít v tomto smyslu mnohem zásadnější význam než inicia­tiva sama o sobě. Rozhodnou totiž o rozložení sil v této části Evropy, vymezí sféry vlivu a rozmístění „center politické gravitace" v regionu. (...)

Pro polskou zahraniční politiku se srpen 2008 stal dalším přelomovým okamžikem „kavkazské romance". Ačkoliv si Lech Kaczyński byl zřejmě vědom cynismu evropské politiky i toho, že podpora EU a NATO asi nebude dostatečná, nemohl couvnout. Ten příběh začal před dvěma sty lety. Dalo by se říci, že během těch dvou staletí se změnilo všechno, a překvapivě hodně toho zůstalo při starém. Osudy Poláků a Gruzínců se začaly proplétat na konci 18. století, kdy se oba národy ocitly pod ruským jhem. Ruští vojáci byli na gruzínském území spatřeni poprvé roku 1769, kdy je carevna Kateřina II.

„Místo východní Evropy v zahraniční politice Evropské unie - polská perspektiva", tak je nazvána diskuse, k níž jsem přizván. Název k diskusi skutečně provokuje. Oprávněně se totiž nabízí otázka, zda kterýkoli z pojmů v něm figurujících má dnes nějaký protějšek v realitě.

Existuje dnes východní Evropa? Co by případně bylo jejím společným jmenovatelem? Návrat ruské dominance? To je první okruh otázek, jaké si lze položit.

Říkává se, jak to jednou formuloval Jerzy Giedroyć,¹ že polskou geopolitickou představivost už několik desetiletí ovládají rakve dvou státníků: Romana Dmow­ského a Józefa Piłsudského. Ba co víc, koncepce spojené s těmito jmény se do značné míry naplnily. Přitom polské spory ohledně zahraniční politiky sugestivně naznačují, že oba politici symbolizují cíle, kterých se dosud dosáhnout nepodařilo. Pokud je tomu tak, musíme k těmto cílům dál směřovat. Začněme Dmowským.

Na Masarykově univerzitě v Brně působí už několik let litevský básník a překladatel Almis Grybauskas (1947). Žije v Litvě, ve městě Elektrénai, které se nalézá zhruba vpůli cesty mezi současnou a bývalou litevskou metropolí - Vilniusem a Kaunasem. Tento neúnavný propagátor české literatury a kultury na Litvě převedl do svého mateřského jazyka základní esejistická díla Václava Havla nebo romány Milana Kundery. Znovu přeložil Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka. Jeho zásluhou vyšly v litevštině i Patočkovy Kacířské eseje. Kromě češtiny překládá také z polštiny a němčiny.

V Evropě není mnoho měst, která by byla vystavena tak silnému mytologizování jako Vilnius. Pod pojmem mytologizování chápu líčení převzatá z minulosti, která se nemusejí nutně shodovat s faktickou skutečností. Dějiny tohoto města jsou natolik bizarní, že si přímo říkají o to, aby je někdo přesadil do oblasti bájesloví, což se také často stávalo, a mýty se měnily podle toho, kdo je líčil: byli-li to Litevci nebo Poláci, Židé nebo Bělorusové. A poněvadž by se tu mělo mluvit o kolektivní paměti, musím předeslat, že považuji historickou pravdu za možnou a že je jí nám velice zapotřebí.

Jerzy Nowosielski (1923-2011) patřil mezi nejznámější polské výtvarníky druhé poloviny 20. století - jeho obrazy se řadí mezi nejdražší artefakty nabízené na trhu s uměním. Přitom za hranicemi Polska je téměř neznámý. Možná, že jednou z hlavních příčin je skutečnost, že Nowosielski se vždy považoval za duchovního dědice zmizelé „rusínské" kultury prostoru „mezi Krakovem a Počajovskou lavrou" (jedno ze dvou hlavních středisek ukrajinského pravoslaví, klášter na Volyni).