Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Nejmladší generace básníků publikuje na internetu, a to zcela samozřejmě a přirozeně. Pro mě je prostředí internetových literárních serverů v zásadě neproniknutelné, požádal jsem proto mladou básnířku Olgu Pekovou, jejíž poezie mne zaujala na jednom ze čtení, která od loňské zimy pořádá Básník Ticho v podniku U Budyho, aby mně doporučila nějaké internetové autory. Olga Peková mi zaslala poezii dvou autorů - a jejich verše mne zaujaly, zatímco v množství tvůrců publikujících na internetu jsem se nikdy nedokázal vyznat, natož tam objevit básně, které by mne oslovily.

Polský básník Wojciech Wencel se narodil 16. února 1972 v Gdaňsku, kde také vystudoval polonistiku. Žije v jedné z okrajových čtvrtí města nazvané Matarnia a pro jeho poezii je typická zakořeněnost, uzemnění v tamním geniu loci. Po Günteru Grassovi a Pawlu Huellem je to další autor, jehož dílo je spjato se starobylým hansovním městem. Polská kritika charakterizuje jeho básnickou tvorbu jako „neoklasicismus". Byla již také oceněna několika prestižními cenami, v letošním roce obdržel za sbírku De profundis Cenu Józefa Mackiewicze.

Někdy v půli února jsem se na uvedení sborníku vzpomínek na spisovatele Jana Balabána (1961) setkal s Věrou Jirousovou (1944), svou někdejší kolegyní z Lidových novin. Vzpomněli jsme na historika umění Mojmíra Horynu (1945), jejího kolegu ze studií, který měl pár dní předtím zádušní mši u dominikánů ve sv. Jiljí, a také na Violu Fischerovou, jež odešla na konci minulého roku. Několik dní nato Věra náhle zemřela uprostřed práce na monografii o díle Bohuslava Reynka.

Už jsem o tom jednou psal v časopise, který předcházel Kontexty. Titulek zněl stejně, ale příležitost byla jiná: kamarád slavil jubileum. Jako Vomáčka se Jiří Gruša hlásíval ve svých povzbudivých hovorech z Bonnu, když nám v polovině osmdesátých let obnovili provoz telefonu úředně odňatého po Chartě. Jistě si nedělal iluze o tom, že policejní činitelé, kteří nás odposlouchávali, dobře věděli, kdo nás volá a odkud. Jeho tón byl tudíž tak trochu ironický a sebeironický. (...)

Když se na státní svátek, v pátek 28. října 2011, nečekaně brzy uzavřelo dílo Jiřího Gruši, zůstala nám po něm mezera, která se už zřejmě nikdy nezaplní. Odešel přítel našeho časopisu, spolupracovník CDK, duchovní otec mnoha edičních počinů nakladatelství Barrister & Principal a také jeho autor: připomeňme jen úspěšné tituly Česko / Návod k použití ve dvou vydáních a letošní Beneš jako Rakušan. Jiří Gruša ještě připravil svazeček tří autobiografických povídek Život v pravdě aneb Lhaní z lásky.

Věda je požehnáním posledních staletí. Mnohé její postupy považujeme za zcela samozřejmé. Když před čtyřmi stoletími házel Galileo Galilei různé předměty z šikmé věže v Pise (jak praví mýtus, ve skutečnosti je zřejmě koulel po nakloněné rovině v klidu své pracovny, což vyžaduje mnohem menší přesnost měření) a z naměřených údajů odvozoval matematické vzorce a obecné zákonitosti, používal revoluční postup. Experiment. Zvykli jsme si na něj natolik, že nechápeme, jak bez něj mohlo vůbec docházet k pokroku. (...)

Werich a Voskovec žili ve věku elektřiny a páry, my žijeme ve věku informací. Pravdivých, nepravdivých, kvalitních i vynikajících. Informací o všem možném i nemožném. I o mozku. Současné metody, používající pokročilého technického a matematického instrumentaria, umožňují výzkum mozku od úrovně submolekulární po nejvyšší sféry kognice. Třeba theory of mind - co si myslíme, že si myslí jiná osoba. Víme toho hodně, ne však dost. Rozluštíme všechna tajemství mozku? Již za nedlouho? Nevím.

Vědecké disciplíny se tradičně dělí na přírodní a humanitní. V angličtině se slovo science u těch humanitních většinou vynechává a mluví se o „humanities" na rozdíl od „natural sciences". Prostor lidského poznání je rozdělen do dvou částí - jednou je příroda a druhou lidská psychika, duše a kultura. Opakovaně se tvrdí, že mezi těmito dvěma částmi je propast, kterou se zatím nedaří překlenout. Filosof K. R. Popper a neurofyziolog J. C.

  Ateismus nachází v poslední době své hlasité zastánce. Jsou natolik přesvědčiví, že podnítili své náboženské oponenty nejen ke kritice - často dosti prudké - svého přístupu k teologii, ale také k obvinění z „fundamentalismu". Bohužel někteří z těchto nadaných bohabijců skutečně svým způsobem fundamentalisté jsou, a to může vést k ještě nebezpečnějším simplifikacím. Tvrdí, že pravý význam náboženské víry je biologický: jde o vlastnost rozvinutého mozku. Teismus je pro společenské tvory výhodný, protože podporuje solidaritu a spolupráci, čímž zvyšuje šanci na přenos genetické informace.

Obrovský pokrok ve výzkumu mozku patří nesporně k velkým intelektuálním triumfům současné doby a poprávu učinil z neurověd velmoc mezi vědeckými disciplínami. To je dáno nejen novými možnostmi diagnostiky a terapie širokého spektra poruch a nemocí, ale především skutečností, že objasňováním biochemických a genetických procesů v lidském mozku na molekulární, buněčné a systémové úrovni neurovědy stále více přesahují z oblasti biologie a medicíny do sféry sociálních věd.