Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

V Salonu Práva 27. září 2012 vyšla stať Václava Bělohradského Masarykovo dvacáté století. Je to nový pokus porozumět Masarykovi, tentokrát velmi kritický? Snad je to tak možné chápat. Stále je ještě v oběhu „masarykovská legenda", bez připuštění kritických poznámek, a to i v historickém prostředí, proto má smysl Masaryka znovu číst a promýšlet: co skutečně sledoval, v čem se mýlil, v čem byl nepřekonatelný, nebo v čem spočívá jeho druhý život. Předností článku V.

O DANIELU BALABÁNOVI se lze oficiálně dočíst, že se narodil 20. září 1957 v Šumperku, že od roku 1962 žije v Ostravě, že v letech 1979-1984 studoval na AVU v Praze, že je ženatý a má dva syny, že je řazen mezi představitele tzv. nové malby a že v současnosti působí jako docent na Institutu pro umělecká studia Ostravské univerzity, kde vede ateliér malby. Osobně jsem se s malířem poprvé setkal koncem ledna 2011 na „dernisáži" výstavy, kterou měl v galerii Millenium v Praze na Malé Straně.

O životě a díle francouzského filozofa a biblisty CLAUDA TRESMONTANTA (1925-1997), od jehož smrti letos uplynulo patnáct let, se mnoho neví, zato jeho dílo čítá několik desítek monografických svazků. Sám byl na informace o sobě skoupý - když jsem ho v roce 1991 požádal, aby mi sdělil několik základních údajů o svém životě a duchovním vývoji, přišla mi z pařížské Sorbonny, kde tehdy přednášel, velice lakonická odpověď: „Jsem synem prostého celníka. Byl jsem vychován v militantně ateistickém prostředí. V osmnácti letech jsem se začal zabývat Svatým písmem. Začal jsem se učit hebrejsky.

Moje teze zní: Ateismus ztroskotal, a proto je odsouzen k zániku. Náš úkol spočívá v tom, abychom vzali tuto skutečnost na vědomí a vyvodili z ní důsledky. Přitom mám dojem, že narážíme do otevřených dveří. Problém je však v tom, že většina našich současníků se zdráhá tuto skutečnost vůbec akceptovat. Zažíváme pokus ji utajit.

Jsou lidské příběhy, které by vystačily na několik životů. Jsou lidé, kteří ztělesňují osud 20. století ve znamení obou totalitních režimů, a přece jsou skoro neznámí. O MARGARETE BUBER-NEUMANNOVÉ jsme již psali v loňském třetím čísle Kontextů v souvislosti s českým vydáním její knihy Zajatkyní Stalina i Hitlera. Svět v temnotě (Barrister & Principal, 2011).

Amerického sociologa PETERA L. BERGERA znají čtenáři časopisů CDK z celé řady článků a odborných studií. Jen málo autorů mělo na současné myšlení o sociologii moderní společnosti, kultuře a náboženství takový vliv jako on. Ve svých vtipných, intelektuálně stimulujících pamětech na svou kariéru, vydaných v loňském roce pod názvem Adventures of an Accidental Sociologist: How to Explain the World Without Becoming a Bore, Berger nejen vysvětluje, jak se stal sociologem, ale hlavně se soustředí na důležité otázky, které jej motivovaly v práci.

Politolog a nakladatel ALEXANDER TOMSKÝ (1947) již řadu let patří mezi nejoriginálnější konzervativní glosátory českého politického a společenského života. Jeho texty vynikají rozhledem, neotřelostí a také úderností. Zdařile se v nich propojuje autorův zájem o aktuální politické a společenské dění se zájmem o filosofii a především kulturu, kterou chápe jako klíčovou pro fungování zdravé a sebevědomé společnosti. Ve svých textech vychází do velké míry ze zkušeností z působení ve Velké Británii, kde žil mnoho let v emigraci.

Zbožnost a ctnost se nevylučují. Ale ani nepodmiňují. Jejich vzájemnost je ambivalentní.

Nic proti konfesím. Více pokojů v nebi atd. Ale bytovat po protestantsku je věc trucu.

Mít pohromadě všech pět smyslů, a proto vědět, neznamená žádnou milost. Ale věřit - to je jiná.

Jsme ochotni pro Boha trpět. Ale v hloubi duše doufáme, že toho nebude třeba.

Ďábla tlačí čas. Ale holocaust na katolíky chce ještě stihnout.

Rouhat se ještě neznamená odpadnout. Jen stát se na chvíli návnadou. Ale prohnaný Ďábel raději loví mezi intelektuály.

(...)

Mimo

V alegorii jsem se ocit
a rozhlížel po naučení
o němž mi v dětství vyprávěli.
A všechno jinak se mi dělo.
Ujali se mě chorovodi
a jich maestro choreograf
postupných kroků tam a zpátky.
Ti tvoři byli napůl stromy
a napůl animální těla.
Tančila se mnou borovice
na pevných hýždích divočáka
i keltský dub na muří nožce.

(...)

Nikoliv, není to omyl v nadpisu. Ačkoliv se budeme zabývat hlavně básnickým dílem tohoto brněnského rodáka (19. října 1941), přesto na počátku musíme vyznačit, čím ve světě české literatury působí nejvíce - nejde o překypující obraznost nebo spontánní citové zaujetí, ale působí originálním myšlením. Takto se projevuje nejen v básních (on sám jim říká pouze básničky), ale též v esejích a glosách, čímž je blízký francouzskému novoklasicistovi Paulu Valérymu či našemu Otokaru Březinovi. (...)