Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Naše exklusivní čokoládově hnědé autíčko značky Škoda Popular s černými blatníky, béžovým proužkem od chladiče až po kufr, s bílými pneumatikami a tmavě rudými dyftýnovými potahy sedadel, které bylo vystaveno na pařížském autosalonu těsně předtím, než jej otec získal, jsme před několika dny přesunuli z chatrné dřevěné boudy, kde stálo již čtyři roky zamaskované haraburdím a utajené před Němci, do betonové garáže příbuzného ing. Vyroubala, ve dvoře činžáku, kde bude lépe chráněno před případným leteckým náletem. Nechali jsme vůz na špalcích, aby s ním nikdo nemohl odjet.

Nejprve pokládám za nutné pokusit se o odpověď na otázku, kde se vzal pojem spisovatel. V klasickém evropském prostoru představuje jeho předchůdce slepý zpěvák jménem Homér. Své verše zpíval, podle všeho za doprovodu hudebního nástroje, který ovládal vlastní rukou. Jde samozřejmě o mytologickou představu, kterou dotváří fantazie. Teprve později byla údajná Homérova díla Ilias a Odyssea zapsána a kodifikována. (...)

VRTULNÍKY

tři zlí škvoři

poprskali ranní oblaka

pevná vrtule

mezi nohama

polední peklo

večerní pán Milosti

vezme tě za prsty levé dlaně

kde

někde / poblíž

(...)

Zkuste říct nahlas pár slov o kráse. Dozvíte se, že pokud něco takového vůbec ještě existuje, pak se ta relativní a svým způsobem dokonce podezřelá hodnota musí hledat ve všednosti, ve věcech nenápadných, běžným provozem zasutých, nejlépe v okrajových podrobnostech. Nebo ve vyzývavé tělesnosti, odlehčené nanejvýš deodorantem.

Pavel Švanda (1936) je esejista, prozaik, básník, filmový kritik, od roku 1938 žije v Brně. V 60. letech spolupracoval s časopisy Host do domu a Tvář, v 70. a 80. letech publikoval v samizdatu pro přátele shromážděné kolem filozofa Josefa Šafaříka. Jeho knihy vycházejí po roce 1989 především v nakladatelství Atlantis, působí na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Byl a je stálým přispěvatelem časopisů Proglas, Revue Politika a nyní Kontexty. Požádali jsme ho o rozhovor v souvislosti s jeho životním výročím. (...)

Hughu Broganovi trvalo téměř čtyřicet let, než dokončil svou knihu o významném francouzském politikovi a historikovi, který je dnes snad stejně známý jako jeho současník Karel Marx. Na vině nebyla autorova nesoustředěnost, ale potíže s dostupností pramenů. Nakonec je ale možno považovat Broganovu biografii za velmi vydařenou - už se bez ní rozhodně neobejdou žádné další úvahy o Tocquevillově životě a díle.

Alfons Mucha (1860-1939) je jedním z mála tvůrců, jehož umělecká tvorba, na kterou se vždy pohlíželo s nemalými rozpaky, dnes vyvolává žhavé diskuze. Ty se však většinou odehrávají na mediálním či politickém poli, mimo oblast umělecké kritiky. Dějiny umění jako disciplína většinou pomíjejí Muchovu grafickou tvorbu jako nižší a komerčně příliš zprofanovanou formu umění a je pravdou, že reprodukce Muchových sentimentálních plakátů lze nalézt na rozličných, často nehonosných místech - od hrnečků přes dopisní soupravy až po kalendáře, které z určitého důvodu visí na záchodcích našich babiček.

Sovětská válečná próza nepatří k žánrům, jež průměrný čtenář řadí k oblíbeným. Ani čtenář, kterého jsme si zvykli nazývat „poučeným", pokud nemusí, po této literatuře nesáhne. Postavím-li se na její obranu, jsem si jista, že mnoho sympatií, zejména u generace odchované povinnými školními návštěvami sovětských válečných filmů, nevzbudím. Přesto se o to pokusím. Na otázku, proč se snažím o rehabilitaci žánru, jenž se stal nástrojem ideologické propagandy, odpovím jednoduše: protože existuje Viktor Někrasov. Autor, s jehož jménem nemá český čtenář spojeny žádné asociace.

Britského filozofa Rogera Scrutona (1944) není třeba čtenářům Kontextů blíže představovat. Patří mezi autory, kteří se na stránkách časopisů CDK objevují pravidelně, jeho knihy jsou v České republice dobře známé a hojně čtené. Následující text pochází ze Scrutonovy útlé knížky O potřebnosti národů, která právě vychází v nakladatelství CDK. (...)

Prozatím poslední knížka Jana Sokola chce, jak explicitně říká autor, přispět ke zřetelnějšímu rozlišování mravně významných fenoménů, aby se o nich dalo smysluplně uvažovat a hovořit, připomenout změněnou situaci, v níž se jako jednající lidé dnes pohybujeme, případně uvažovat o všeobecných východiscích mravnosti. V úvodu ke své knize se věnuje především zdůvodnění druhého bodu: co se změnilo od Sokratových časů, v nichž zazněla otázka „Jak máme žít?" s výraznou naléhavostí.