Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Kniha Lubomíra Kopečka Éra nevinnosti nemá být dalším příspěvkem k aktuálním vnitropolitickým polemikám, nýbrž analýzou. Autor, docent politologie na Fakultě sociálních studií MU, nabízí srozumitelný „vývoj a kontext" (s. 7) české politické scény v prvním desetiletí po roce 1989. Kromě historiků, novinářů a politologů je zřejmě adresátem i širší veřejnost.

Ediční řada nakladatelství Academia s názvem XXI. století už přinesla nejeden zásadní titul - společným jmenovatelem jednotlivých knih je zřejmě analýza naší současnosti, která může být podnětem pro kvalifikované odhady vývoje v nejbližší budoucnosti. Vedle odvážného, i když poněkud škarohlídského Rakušana Konrada Liessmanna, který si postupně získal srdce mnoha akademicky orientovaných Čechů svou kritikou evropských školských reforem, došlo na trefu do černého, a to uvedením titulu Smrt v Amsterodamu. (…)

V otvorech rudě vře život

Tituško

Tituško

tvůj bratr

křičí

a ty mu říkáš

s rukou mezi listy knihy

vápnem mi pomaluj víru

žhni bez svící jako drát

Tituško

 (…)

Přeložil Petr Král.

Petr Král, narozen 4. září 1941, účastnil se činnosti postsurrealistické skupiny UDS, v srpnu 1968 odjel do Francie, kde se živil řadou příležitostných prací. Od roku 2006 žije opět v Praze.Česky vydal v posledních letech básnické knihy Přesuny (2005), Hm čili Míra omylu (2006), Svědek stmívání (2006) a Den (2010), prózy Základní pojmy (2002), Arco (2005), Zpráva o místech (2008) a překlady básní Andrého Bretona Otevřte, to jsem já (2010). (…)

* * *

- ten večer jsme šli do opery

a ztratili se pod lavinou

jak je to jen možný - miláčku?

zdál se mi v té smrti sen

byla tma a plno sněhu

město prázdné - i já sám

nesl jsem tvůj tmavý kabát

pořád na něj zapomínal

tahal ho jak debil po zemi

padal jsem byl namol

a přece jak víš střízlivý

ano - bylo mi to v tom snu líto

- a co je to v tom okně - ráno?

no kdepak alej - jenom lípy

staré stromy z náletu

víš už se ani neprobouzím

už nejsem - zdám se -

zbývám tu -

Martin Stöhr se narodil ve Zlíně v roce 1970. Vystudoval Pedagogickou fakultu UP v Olomouci. Od roku 1997 žije v Brně a pracuje v časopise a nakladatelství Host jako redaktor. Vydal sbírky poezie Teď Noci (1995), Hodina Hora (1998) a Přechodná bydliště (2004), za kterou obdržel Cenu Jana Skácela. Překlady jeho veršů vyšly v Polsku, Německu, Bulharsku a ve Slovinsku. V roce 2000 založil „poetickou edici" MaPa, ve které vyšlo čtrnáct svazků. (...)

Před dvaceti lety byl Martin Stöhr jeden z mladých mužů plných nadějí a nadšení, kteří vstupovali do české literatury, jeden z těch, kteří jako vysokoškolští studenti v roce 1989 trhli oponou času a před nimiž se otevřel prostor svobody. Poezie byla tehdy pro spoustu lidí, především mladých, něčím, co zcela samozřejmě patřilo k jejich životu, četla se, diskutovalo se o ní a její autoři jí tehdy naplno žili. Martin Stöhr byl jeden z nich.

Vzhledem k tomu, jak vehementně jsme se ještě nedávno vzpírali vůči „habsburskému" klišé, že Češi jsou národem služek a podkoních - až tak, že jsme se před čtyřmi generacemi rozhodli založit si vlastní národní stát -, je s podivem, jak malý zájem a pozornost dnes věnujeme vlastní kultuře a dějinám a jak špatně o ně pečujeme.

Už delší dobu mne zajímá, jak naši známí historikové 20. století chápali dobu, které se cítili být ještě velmi blízko, totiž dobu století pro ně minulého, dobu romantismu a revoluce osmačtyřicátého roku, dobu vytváření národních institucí i mytologií, dobu emancipace národa i společenských tříd, případně evropské souvislosti těchto dějů. A nejen to.

Píší se sedmdesátá léta. Nedělní chvilka poezie. Kamera zabírá profil herce Eduarda Žemly: nehnutě, až se tají dech, recituje Verše o sovětském cestovním pasu básníka Vladimira Majakovského. Finále básně vybízející k národní hrdosti, k pýše na „kladivatý, srpatý sovětský pas", je podbarveno razantními tóny. Náhle recitátorova tvář odplouvá do neznáma a místo ní se na televizní obrazovce před očima užaslých diváků objevuje obrovský srp a kladivo. Poslední okamžiky němého strnutí, detailní záběr podbarvený dramatickou hudbou. Nedělní chvilka poezie končí... (...)