Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

V Kontextech č. 3/2017 byly otištěny dva články s tématem „vyrovnání se s minulostí“, respektive s tím, s jakými společenskými vlivy a mentálními vzorci je u tohoto vyrovnávání zapotřebí počítat. Vedle objevné a do jisté míry statečné úvahy Pavla Švandy (není bez rizika psát dnes tímto způsobem o tradicích spjatých s Janem Palachem!) je ve zmíněném čísle možné číst text Jiřího Přibáně s názvem Bez zapomnění není paměti. K jeho základním myšlenkám bych se chtěl v následujících poznámkách kriticky vyjádřit.

Editorial prvního čísla letošních Kontextů z pera Stanislava Balíka vypočítává požadavky, „které se (…) snaží postavit společenskou a politickou realitu zpátky z hlavy na nohy“. Migrační krize totiž podle něj obnažila absurditu některých postmoderních pravd, na nichž spočívala západní politika a společnost v posledních letech a desítiletích. Místo aby stát především zajišťoval bezpečnost vlastních občanů, začal se řídit principy humánní povinnosti vůči všem lidem planety a zodpovědnosti za všechny nespravedlnosti světa.

V roce 2016 se k zápisům pro projekt Jedné věty Revolver Revue rozhodl i básník Miloš Doležal a jeho svazek s výrazně žlutou obálkou se stal již sedmnáctým v celé řadě. Pomocí holé věty, někdy i samotného slova, synkop a zámlk, střídaných s rytmem veršů či jejich ná­črtů, nebo naopak pomocí delších záznamů seskládaný osobitý pohled na daný rok je však vše jiné než sluncem zalitá idyla.

To, co nám Jiří Kuběna (1936–2017) odkázal, je především dílo, nebo ještě lépe Dílo, jež je souborem jeho osobních postojů. Na prvním místě jsou Kuběnovy početné básnické texty. On sám o sobě vypovídal v tom smyslu, že se básníkem, nebo ještě lépe Básníkem již narodil. Avšak jeho cesta k osobitému projevu byla poměrně složitá a pracná. Kuběna naplnil mládí pilným zkoumáním různých možností. Některé mu nabídly módní literární vlny 50. let 20. století, jiné osobní zážitky ve veřejných a soukromých knihovnách.

Zdeněk Volf (* 30. 6. 1957, Valašské Meziříčí) žije v Brně-Tuřanech, poblíž Mohyly míru, v jejímž okolí připouští krávy. Stále se však vrací do rodného biotopu Bečvy a Beskyd… Má čtyři dcery, absolvoval SZTŠ, obor veterinární v Kroměříži a poté mimořádné studium na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, obor český jazyk a historie.

S herečkou Janou Frankovou jsem se seznamoval postupně. Nejprve jsem se na sklonku roku 1989 setkával cestou do práce do Nemocnice pod Petřínem s její fotografií na plakátu k představení Maryši v tehdejším Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého. O pár let později jsem ji viděl v Krejčově Divadle za branou II v roli Blanche de la Force v Bernanosových Dialozích karmelitek. Co jsem tehdy o představení napsal do revue Svět a divadlo, je dodnes – způli žertem, způli vážně – předmětem naší drobné pře.

Životní jubileum prof. Františka X. Halase nechává v člověku vyvolat vzpomínky na společná setkání. Prof. Halas byl mým kolegou na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, ale nejživější a nejkrásnější vzpomínky se vážou ke společné práci na českém překladu Jeruzalémské bible. Bylo to ještě v době totality, v 80. letech minulého století, kdy nebyly možnosti komunikace pomocí internetu a existovala jen klasická pošta a osobní vzkazy. Proto velmi výraznými body práce na překladu byla občasná pracovní setkání u Halasů v jejich bytě v Brně.

Vážený pane profesore Hanuši,

Všichni dnes posloucháme rozhlas, díváme se na televizi, čteme noviny. Najednou jako by se všichni probudili; ať stoupenci, odpůrci (těch je menšina), nebo pozorovatelé (těch třetích bude asi zcela nepatrně), všichni jsou plni zájmu, vzrušení, očekávání. Je vidět i posměch i vztek, i obavy, snad i strach. Ale jeden následek či důsledek té velké hry, která se před našima očima od počátku tohoto roku v Československu rozehrává, zdá se mi přece nejpříznačnější: je to velká obnova naděje.