Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

V září 1923 moskevská Pravda, ústřední orgán komunistické strany, uveřejnila výhled do budoucnosti. Přijde prý doba, kdy se bude jevit „svět jako poddajná hlína k modelování stále dokonalejších forem života“ a lidé se naučí „přemisťovat řeky a hory a stavět lidové paláce na vrcholu Mont Blanku i na dně Atlantiku“.

Těsně před začátkem 19. století byl novodobý vztah mezi „Evropou“ a „muslimy“ uveden událostí, jež byla senzačnější a současně ambivalentnější než cokoliv, co jí v tomto tisíciletém proměnlivém poměru předcházelo: tažením ještě ani ne třicetiletého, avšak kampaněmi v Itálii již proslaveného generála Napoleona Bonaparta do Egypta, který formálně náležel ke světové říši Osmanů.

Dne 18. srpna 2016 zemřel v Berlíně významný historik Ernst Nolte, pravděpodobně jedna z nejkontroverznějších postav německého dějepisectví posledních desetiletí. Nejprve si v 60. letech získal uznání a respekt jako znalec fašistických hnutí.

Významné mezníky v životě téměř zapomenutého katolického kněze, církevního hodnostáře a vězně dvou totalit Otakara Švece se podobají životnímu příběhu pražského arcibiskupa, českého primasa a kardinála Josefa Berana, s nímž jej pojilo společné studium v Římě, věznění v německých koncentračních táborech i perzekuce ze strany komunistického re

Liturgické hnutí na našem území je třeba vnímat v kulturně-historickém kontextu josefinismu a osvícenství. V 19.

Po mnoho let se němečtí vůdcové museli vyrovnávat s přílivem lidí zpoza svých hranic. I když tato krize zasahovala velkou část Evropy, bylo to Německo, jež bylo vystaveno největšímu náporu. Rok za rokem se ze stepí Karpatské kotliny do Švábska a Bavorska valila neustávající vlna migrantů, kteří sice s domorodými Němci nesdíleli ani náboženství, ani zvyky, ale byli přitahováni zvěstmi o jejich bohatství. Němci se snažili zadržet tento tok různými opatřeními.

Tak jako vždy je obsah nového čísla Církevních dějin značně pestrý. Dalo by se však tentokrát upozornit na blok tří textů věnovaných fenoménu „nového člověka“. Tento pojem se nachází v Novém zákoně a má zde specifický význam – nový člověk je „ponořený do Krista“, tedy ten, který díky křtu v Kristu zemřel a nyní znovu žije. Tento symbol vytvořil v dějinách křesťanství značný problém, neboť z něj není na první pohled zřejmé, jak je možné, že člověk zůstává hříšný.

 Když jsme se v roce 2014 spolu s básníkem Jurajem Kuniakem vraceli z festivalu Stretnutia v Levoči, zastavili jsme se na skok v Ružomberku u jeho přítele, slovenského malíře Jána Kudličky.

Kto vie, že v Čechách sa nožu hovorí kudla, tomu netreba vysvetľovať, že malý nôž, čiže nožíček, sa po česky povie kudlička. Ján Kudlička má teóriu, že jeho predkovia prišli na Slovensko z oblasti Českých Budějovíc.