Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Přestože byl Dalibor Chatrný dokonce o něco starší než mí rodiče, nějak přirozeně jsme si tykali, což ve většině podobných případů bylo a je pro mne nemyslitelné – ať už se jednalo a jedná o respekt souhlasný či kritický, kolegiální laskavost či přátelskou náklonnost, byl (a stále je) vedle Adrieny Šimotové jediným člověkem ze své generace, u koho jsem tuhle bariéru (ze své strany) překonal, a to dokonce, aniž jsem si toho všiml. Přitom co do počtu intenzivnějších setkání nepatřil k těm umělcům, s nimiž mě svedly práce či osud dohromady mimořádně často.

Jaký vliv má na vaši práci tradice, jak zasahuje do vašeho současného vývoje? Mohou vás klasické formy umění inspirovat?

Malíře, grafika a konceptuálního umělce Dalibora Chatrného a jeho letošní nedožité 90. narozeniny připomínají výstavy i rozsáhlá monografie Tak teď tu. Komplementární svět Dalibora Chatrného. Autoři odborných i publicis­tických studií a kurátoři výstav se shodují v tom, že Chatrný byl jednou z klíčových postav českého vizuálního umění druhé poloviny dvacátého století, jehož role a význam dosud čekají na své plné zhodnocení.

John Henry Newman, filosof, teolog, církevní historik a básník, příslušník oxfordského (traktariánského) hnutí v anglikánské církvi a jeden z „velkých konvertitů“ ke katolicismu, teoretik i organizátor církevního života v Anglii i Irsku, patří k nejvýznamnějším osobnostem evropského církevního i kulturního života moderní doby. V minulém roce vyšla v nakladatelství Krystal jeho kniha Idea univerzity, na které tento intelektuál a kněz pracoval více než dvě desetiletí (vyšla v roce 1873).

Roger Scruton ve své stati příznačně nazvané „Konec univerzity“ dává najevo svou řekněme lítost, či spíše zlost nad ztrátou, vlastně zánikem nikoli univerzitní instituce jako takové, nýbrž jejího ducha. V jeho pojetí byl tento duch nesen dědictvím antické kultury, křesťanské morálky a tradicí renesančního humanismu, byl kvintesencí univerzitního života jako takového ve vrcholném středověku i v novověku, měl stále čile přežívat na univerzitách 19. století a – byť s rostoucími obtížemi – vlastně ještě ne v tak vzdálené minulosti.

Univerzity existují proto, aby studentům poskytovaly poznání a dovednosti a předávaly jim kulturu, a tak je připravily pro život. Zároveň ale navyšují intelektuální kapitál, na němž jsme závislí všichni. Tyto dva účely jsou evidentně odlišné. Jeden se týká růstu jednotlivců, druhý naší sdílené potřeby poznání. Jsou ovšem také vzájemně provázané, neboť poškození jednoho účelu je i poškozením druhého. Právě k tomu nyní dochází, protože naše univerzity se stále více obracejí proti kultuře, která je vytvořila, a odcizují ji mladým. (…)

Z angličtiny přeložil Jiří Ogrocký.

Plní naše univerzity svoje poslání? Jaké je toto poslání? Zakladatelské listiny nejstarších univerzit o tom většinou vůbec nevypovídají. Příkladem by mohla být listina pro univerzitu v Cambridgi z roku 1231. Uděluje učitelskému sboru mimo jiné právo určovat nájemné pro obytné domy, jež se nacházejí na univerzitní půdě, trestat svoje členy a neplatit jisté daně. O několik let později dovolila jedna papežská listina vyučujícím a absolventům univerzity učit všude v křesťanstvu. Zakladatelská listina vídeňské univerzity, kterou podepsali v roce 1365 vévoda Rudolf IV.

Není to dlouho, co světové zpravodajské agentury rozšířily zprávu, že francouzská vláda hodlá prosadit zákon zakazující vystupovat příliš hubeným modelkám a umožňující postihovat módní agentury, jež je najímají. Jak oznámila ministryně zdravotnictví Marisol Touraineová, Francie se tím chce zapojit do celosvětového boje proti šíření anorexie a následovat tak Itálii, Španělsko a Izrael, kde již byla některá opatření zavedena.

Národní zájem je pojem, který by měl být alespoň pro pravicově smýšlejícího člověka jasný a samozřejmý. Národní zájmy jsou přece tím, co významně určuje zahraniční politiku. Bohužel, v českém prostředí tomu tak není. Dobře to dokládá moje nedávná zkušenost. Po diskusi s občany v jistém moravském městě za mnou přišel jeden z účastníků a říkal mi, že přece nemůžeme mít národní zájmy, když se statisíce lidí hlásí k jiné než české národnosti. „A co zájmy Moravanů, Slezanů, Slováků?“ ptal se. Tato historka svědčí o tom, že termín národní zájmy je u nás – k naší škodě – hluboce nepochopen.

V prezidentských volbách v Polsku zvítězil Andrzej Duda. Tento třiačtyřicetiletý právník byl ještě před nedávnem poměrně málo známou osobou: bývalý náměstek ministra spravedlnosti a státní tajemník v prezidentské kanceláři Lecha Kaczyńského byl od roku 2011 poslancem a od minulého roku europoslancem za opoziční stranu Právo a spravedlnost. Jeho vítězství bylo překvapením především pro zahraničí: Polsko je v posledních letech všeobecně oslavováno jako země se stabilní ekonomickou situací, která si dokázala udržet hospodářský růst navzdory globální krizi.