Napsal uživatel admin dne 10. Prosinec 2015 - 18:11.
Článek Jiřího Weigla s názvem Proč se Západu nedařívývoz demokracie přinesl několik tezí, které představují vyhraněné názory šířené především Institutem Václava Klause, a to v koncentrované a přitom jasné podobě. Sluší se na ně kriticky zareagovat nikoli proto, že by byly slabé – právě naopak. Reprezentují přesvědčivý pohled, který přímo vyzývá ke sdílení. Z toho důvodu si zaslouží reakci v podobě upozornění na některá z jejich problematických míst. (…)
Napsal uživatel admin dne 10. Prosinec 2015 - 18:11.
Do Kontextů č. 4 přispěl bývalý prezident Václav Klaus se svými kolegy polemikou se dvěma texty o kultuře a kulturní politice (2/2015). Je deklarována v přátelském duchu, ale názorově velmi vyhrocená, jak jsme u něj zvyklí. Nechci zneužívat své pozice šéfredaktora a napadat její jednotlivá tvrzení, nechť čtenář sám pečlivě zváží argumentaci obou stran. Přičiním jen poznámku o tom, kde vidím jádro našeho vzájemného nepochopení. Rovněž přátelskou, podotýkám.
Napsal uživatel admin dne 10. Prosinec 2015 - 18:11.
Už několik měsíců se nekontrolovaně valí do Evropy statisíce uprchlíků/migrantů, největší poválečná migrace, tentokrát převážně muslimů z Iráku, Sýrie, Afghánistánu a Libye zmítaných válkou, a v evropských médiích probíhá neméně masivní, vzrušená diskuse mezi hlasateli otevřených dveří a obránci soudržné společnosti národního státu. Ti první vyznávají nelidský kult humanismu, čili jednotného lidstva, byť jejich slzy, soucit a charita nad ubožáky většinou jejich liberální internacionalismus vědomě či nevědomě skrývají.
Napsal uživatel admin dne 10. Prosinec 2015 - 18:10.
Poezie je prostor, který nezná hranic. Jsem velmi rád, že mohu čtenářům časopisu Kontexty představit verše básníků, jejichž mateřským jazykem je slovenština – jazyk, který společně s češtinou spoluvytvářel kulturní dědictví našeho národa po sedm desetiletí 20. století. Poprvé jsem se do krajin slovenské poezie začal vydávat koncem devadesátých let minulého století. Silnou náklonnost a hluboký obdiv si u mě vybraní slovenští básníci získali zhruba o deset let později.
Napsal uživatel admin dne 10. Prosinec 2015 - 18:10.
Velice vnímaným druhem české literatury v 60. a 70. letech byla próza, která se zdánlivě uchylovala k velkým historickým námětům, ale historická látka v ní byla v podstatě používána jako efektní podobenství systému, do něhož byli autoři této literatury nejen vrženi, ale dokonce se s ním zapletli a podíleli se publicisticky a intelektuálně na jeho ustavení a rozvinutí. Vhodný model pro tuto životní kauzu paktování s ďáblem hledali v podobenství církve, k níž mnozí původně patřili, ale s níž se rouhavě rozešli. Na omluvu jejich rouhání budiž uvedeno, že rouhat se může jedině člověk věřící.
Napsal uživatel admin dne 10. Prosinec 2015 - 18:10.
Pavel Studnička byl můj celoživotní kamarád. Poprvé jsme se setkali na podzim roku 1963 v místnosti provizorního ubytování na Koleji 5. května (Švehlova kolej).
Napsal uživatel admin dne 10. Prosinec 2015 - 18:10.
Hotel Saigon
Řeka, břehy, divoký proud, ostrovy proměny. Rudé růže, které usychají v tvém bělmu, opadaly. A ostny na vrcholcích těch okamžiků, o kterých mluvíš, se ti vryly do kůže, nasákly krví. Kapky rudé krve! Jako rudé růže v rajské zahradě, kde nějaké bytosti se objímají.
Kdo koho probouzí? Kdo koho objímá? Čas úžasu, když se stmívá… Tvoje oči jsou zrcadla, jezera, prohlubně!
Napsal uživatel admin dne 10. Prosinec 2015 - 18:10.
Pavel Zajíček (narozen 15. dubna 1951 v Praze) je význačný básník, hudebník a výtvarník. S rodiči žil v Radotíně, po maturitě na průmyslovce v Praze sice nastoupil na ČVUT, ale školu opustil. Ve dvaadvaceti letech založil s Mejlou Hlavsou experimentální hudební uskupení DG 307, od počátku 70. let se intenzivně věnoval svým textům. Pracoval pouze v dělnických profesích (od lepiče sáčků, kulisáka po umývače oken), v letech 1975–1976 spolu s Mejlou Hlavsou také jako dřevorubec v Mařenicích u Cvikova, ve snaze uniknout z dohledu pražské státní bezpečnosti. V 70.
