Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Zdeněk Volf se narodil se roku 1957 ve Valašském Meziříčí. Absolvoval SZTŠ – obor veterinární v Kroměříži i mimořádné studium na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, obor český jazyk a historie. Po letech strávených na žíněnce v judu, oddán józe, meditacím a makrobiotice, přistoupil k obnově křtu z dětství. Pracoval jako nákupčí dobytka na jatkách v Kroměříži, jako inseminační technik na Bruntálsku a nyní jako soukromý inseminátor v okrese Brno-venkov v okolí Mohyly míru. Je otcem čtyř dcer, žije v ústraní v Brně-Tuřanech.

Málokdo udělal více pro rozšíření povědomí o díle Edgara Allana Poea a málokdo mu vzdal větší chválu ve 20. století než známý autor sci-fi a povídkových hororů Ray Bradbury. Ten se sice ve svém životopise odvolává na jiné autory a knihy, které na něj měly značný vliv (například na Tarzana z rodu opic), jeho slavná Marťanská kronika však prozradila, jaký obdiv chová americký samouk k romantikovi, jenž určil do jisté míry žánr, v němž se Bradbury tak bravurně a se svou typickou lehkostí pohyboval.

Co tam?

Budím se ve 3:16.

Ve snu bylo přesně šestnáct nula tři,

viděl jsem to jasně na kostelních hodinách

v Londýně? nebo v Budapešti?

Před chvílí jsme mluvili o Brechtovi

s mým vrstevníkem

Györgyem Petrim,

který zemřel před dvěma lety.

(Upřímně řečeno, mlčeli jsme,

ale dobře jsme věděli, o co jde.)

No dobrá, přerušil jsem ho, ale řekni mi,

jak tam je?

Co tam, pokrčil rameny,

jsme přece tady.

(…)

Básník, překladatel a vydavatel Ryszard Krynicki je jedním z nejvýznačnějších tvůrců současné polské poezie. Společně s Adamem Zagajewským, Ewou Lipskou, Stanisławem Barańczakem a Julianem Kornhauserem patří k předním básníkům generace roku 1968 označovaným v Polsku jako Nová vlna. Narodil se 28. června 1943 v Sankt Valentinu nedaleko Lince v Dolním Rakousku – v pracovním táboře Wimberg, kam byli posláni jeho rodiče. Vystudoval filologii na Univerzitě Adama Mickiewicze v Poznani.

Každé historické období pohlíží na umělecká díla poněkud odlišně a v tomto směru je také reflektuje a navazuje na ně. Příslušný náhled ovlivňují dobové a místní okolnosti formované dějinnými událostmi a v souvislosti s tím také prostředí, ve kterém jsou díla vystavována. Uměleckou výpověď tedy významně určuje nejen kontext, v němž dílo vzniklo, ale i ten, v němž je vnímáno. Takto dochází k posunům v interpretaci, jež mohou leckdy podstatně změnit až překroutit smysl původního sdělení, a v tomto smyslu je pak čte a reaguje na ně následující generace. (…)

Velké umělecko-průmyslové výstavy jsou již dlouhý čas předmětem zájmu mnohých badatelů, kteří se na ně zaměřují z pohledu kulturní historie, antropologie či dějin architektury a designu. Největší pozornosti se samozřejmě dostává těm největším podnikům, které měly celosvětový dopad na průmysl, obchod i umění a konaly se ve světových metropolích. Za jakýsi precedent v historii výstavnictví se všeobecně považuje Světová výstava pořádaná v roce 1851 v Londýně, která předurčila v mnohých ohledech směr, jakým se budoucí organizátoři a iniciátoři výstav ubírali.

Význačný současný francouzský myslitel, „historik idejí“ Alain Besançon (1932), řádný i hostující profesor řady západních univerzit, se na cestě k mezinárodnímu věhlasu vyrovnával s různými překážkami. V padesátých letech, jak sám říká, „ze studentské nerozvážnosti“ vstoupil do komunistické strany. Včas si uvědomil, že se stal obětí podvodu, a s komunismem se rozešel. Bylo mu tehdy čtyřiadvacet let, nevykonával předtím žádnou stranickou funkci, ani nic nenapsal. V následujících letech se snažil tuto svoji angažovanost lépe pochopit, včetně toho, co jej při jeho volbě motivovalo.

Zeptáte-li se v Rusku těch, co pamatují období totality a nepatřili právě ke stoupencům režimu, na „svobodné divadlo“, budou mít okamžitou a jedinou asociaci: Taganka a Ljubimov. Přesněji řečeno, vybaví se jim moskevské legendární Divadlo na Tagance a ten, kdo stál od poloviny šedesátých do poloviny osmdesátých let minulého století v jeho čele – odporem k moci proslulý režisér Jurij Ljubimov. Učiňme proto zadost tomu, co bývá vágně nazýváno dějinnou spravedlností, a připomeňme si osobnost režiséra, jenž např.

Básníka a kritika Matthewa Arnolda (1822–1888) si česká kulturní veřejnost připomíná pramálo. Bývá občas uváděn citát, který zařadil Ray Bradbury do 451 stupňů Fahrenheita, a báseň Doverská pláž, která vyjadřuje ústup náboženství z kulturní evropské mapy. Jeho zásadního díla si též občas všimne nějaký historik umění, který se pokouší vystihnout moderní rozlišení na vysokou a nízkou (lidovou) kulturu.

V roce 2013 uplynulo sto let od založení Jedličkova ústavu. Těžko bychom u nás hledali člověka, který o něm nikdy neslyšel. Daleko snáz se můžeme setkat s lidmi, kteří nikdy neslyšeli o jeho zakladateli profesoru Rudolfu Jedličkovi. Tento výjimečný lékař, lidumil a vlastenec se ani ne devadesát let po své smrti valné většině národa ztrácí za temnou oponou zapomnění, ačkoliv by svým vnitřním ustrojením mohl být soudobé společnosti poměrně srozumitelný a dnešním generacím v mnohém zářným příkladem.