Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Proč se nám líbí stará města a stavby v tradičních slozích, ale souběžně vedeme spory o tom, zda je dnes přípustné stavět po­dobně? Jak se sympatie k tradičním architektonickým formám vyrovnávají s novými názory a potřebami? Cestu k odpovědím na tyto a související otázky nabízí obsáhlá kniha Martina Horáčka Za krásnější svět, která se brzy objeví na knihkupeckých pultech. Vysvětluje, proč jsou tradiční (nemodernistické) architektonické styly stále populární a živé, a vypráví příběh vztahu člověka k tradičnímu stavění od konce 19. století do současnosti.

Jiří Weigl v předchozím čísle Kontextů převážně negativně reagoval na mé hodnocení Václava Klause, které bylo součástí ankety věnované této významné postavě české politiky. Dovolím si citací připomenout, co je mi vyčítáno: „Nechápu ale Kopečkovo hodnocení Klausova premiérství jako ambivalentní, či dokonce záporné. Vysvětlení vidím v tom, že autor ve výčtu zásadních kroků Václava Klause zcela opomněl prosazení a uskutečnění zásadní společenské a ekonomické transformace v naší zemi po roce 1989, transformace, která je s jeho premiérstvím neoddělitelně spojena.

Nejprve snad chvála na podobu knihy. Všechna čest, Malvern odvedl velmi kvalitní práci (jak by ne, vzhledem k institucionální podpoře FHS UK!), fotografie Štěpána Bartoše jsou takřka mystické, texty jsou vysázeny velmi pěkným písmem a ozdobeny červeným tiskem názvů podkapitol. Je vidět, že hlubocké společenství, nebo co z něho zbylo, má vztah ke knižní estetice, což lze také chápat jako tradici katolických kontrakultur na Vysočině i jinde. (…)

Ve čtvrtek 15. srpna, ve svátek Nanebevzetí Panny Marie, zemřel polský dramatik, satirický spisovatel a také karikaturista Sławomir Mrożek, smrt jej zastihla ve francouzském letovisku Nice. Byl to vedle Stanisława Lema a Witolda Gombrowicze ve světě nejznámější polský spisovatel, a také nejčastěji vydávaný. Od roku 1963, kdy odešel na Západ, pobýval a tvořil mimo Polsko, které bylo tehdy součástí tzv. tábora socialismu. Žil postupně v Itálii, ve Francii a v Mexiku, odkud pochází jeho nynější žena. Narodil se 29. června 1930 v obci Borzęcin nedaleko Krakova, bylo mu osmdesát tři let.

Pavel Švanda (1936) je básník, prozaik, esejista. V 60. letech spolupracoval s časopisy Host do domu a Tvář, v 70. a 80. letech publikoval v samizdatu pro přátele shromážděné kolem filosofa Josefa Šafaříka. Působí na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, je stálým spolupracovníkem a autorem časopisu Kontexty. Vydal básnické sbírky Na obou březích (1996), Noemův deník (2000) a Cestou z Kainova pohřbu (2004), vše v nakladatelství Atlantis. (…)

Žánru antiutopické literatury vévodí Orwellův román 1984. Jak to tak bývá, po jeho vydání se objevily nejen zástupy zpravidla povrchních napodobitelů, ale i několik autorů, o nichž by se dalo říci, že skutečně „převzali štafetu“. Ale člověkem ve štafetě byl i samotný Orwell, někdy dokonce obviňovaný z příliš těsné inspirace u Aldouse Huxleyho či Jevgenije Zamjatina. Tak jako tak, „předorwellovské dystopie“ představují velmi zajímavý, ale bohužel v kulturním povědomí zároveň často „ztracený svět“.

Joseph Conrad, spisovatel britského jména i občanství, původem však z Polska, našel zalíbení v tématech, které se do našeho slovníku dostaly v podobě jména, jež nemá dobrý zvuk. Pod výrazem kolonialismus si našinec většinou představí moderní evropský omyl spočívající na pocitu kulturní nadřazenosti, na vykořisťování rozsáhlých neevropských území, na utlačování, pokud ne likvidaci, domorodého obyvatelstva.

Montmajour

Před branou se prochází hrdlička, růžová a zlatistá jako její matka Provence.

Za branou se ohřívají dva psi a kocour, a stařena vám ukazuje slávu vyloupených hrobů a dí: „Moji psi se mladé hrdličky nedotknou, ani můj kocour…“ Ve zdech je nádvoří střežené arkádami, uprostřed v trávníku studně zarostlá věčným jarem a vůní.

Počátek příběhu je dobře známý: rok po tom, co ve Francii vyšla básnická prvotina Suzanne Renaudové v regionálním nakladatelství Pigeonnier, se o autorizaci k převodu veršů až z Československa v červnu 1923 hlásí mladý překladatel a básník Bohuslav Reynek. Ten se také téhož roku vydává do Francie, v říjnu se cestou z pouti na La Salettu zastaví i v blízkém Grenoblu, aby se s básnířkou seznámil. Po dalších třech letech, 13.

Lenka Daňhelová (1973 v Krnově) je básnířka, překladatelka a výtvarnice. Vydala dosud tři básnické sbírky: Neuvršćeno (Nezařazeno, Bělehrad 2009, překlad do srbštiny Biserka Rajčićová), Pozdrav ze Sudet (Praha 2010), Její bolest (Ostrava 2012), k vydání je připraven rukopis sbírky Hořem (2013). V roce 2004 jí vyšel román Cizinci (Praha 2004). Překládá především z polštiny a slovinštiny. (…)