Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

S básnířkou a překladatelkou Lenkou Daňhelovou jsem se osobně setkal až v tomto roce. Letošní pražský veletrh Svět knihy se nesl ve znamení polské literatury a jeho součástí bylo autorské čtení současného polského básníka Ryszarda Krynického. Kromě ztišeného, ale zřetelného přednesu zaujal čerstvý sedmdesátník podobným výrazem tváře jako Jan Zrzavý, i čepičkou, jakou nosíval český malíř.

Jiří Štourač (nar. 1960 v Novém Městě na Moravě) studoval v letech 1979–1984 na pražské Akademii výtvarných umění obor malířství. V roce 1994 obdržel stipendium italské vlády ke studiu renesančního freskového malířství, v letech 1990–1994 působil na AVU jako asistent v ateliéru kresby. V současnosti žije s ženou Marií a jejich čtyřmi dětmi v Bystrém u Poličky.

Křesťanství „načrtlo“ i čas. A to trojím způsobem: za prvé tím, že ho umožnilo vnímat jako pomíjivou, konečnou, jedinečnou lhůtu, jakožto jednou provždy, jež nezná žádnou revizi, žádný návrat a žádné opakování, a proto staví člověka do zcela osobní zodpovědnosti za jeho život. Za druhé – v protikladu – tím, že v pozemském čase zachovalo čas věčný: ve vzpomínce na „věčnou slavnost“, při níž se lidské srdce otvírá Božímu příchodu a křesťanské společenství zpívá chvalozpěv nebeské liturgie.

Proč se nám líbí památky a stará města? Proč nás však překvapují novostavby s klasickými sloupy a ornamenty? Jak se v uplynulém století sympatie ke starým – tradičním – architektonickým formám vyrovnávaly s novými potřebami? Co všechny tyto formy spojuje a jak nám mohou nadále prospívat? Jak a proč docházelo k jejich zavržení a ničení? Cestu k odpovědím na tyto a podobné otázky nabízí obsáhlá kniha Martina Horáčka Za krásnější svět, jež na podzim vyjde v brněnském nakladatelství Barrister & Principal. Předkládá dějiny tradicionalistické architektury ve 20. a 21.

Padesát odstínů šedé. Čtenář se nemusí lekat. Tento editorial není o dnes zřejmě nejčtenější knize světa, ikonickém dílku nového literárního žánru, tzv. mommy porn (porna pro mamky), ale o něčem zcela jiném. Je o jednom čerstvém padesátníkovi, impozantně prošedivělém, s „mrštnými malými šedými buňkami mozkovými“, jak s oblibou říkával slavný belgický detektiv Hercule Poirot. Náš dlouholetý kolega, kamarád a spoluzakladatel CDK Jiří Hanuš (1963) oslavil před pár týdny významné životní jubileum.

V prvním letošním čísle Kontextů jsem ocenil, že v době vrcholící mediální hysterie proti ve funkci končícímu prezidentovi Václavu Klausovi se jejich redakce pokusila na klausovskou prezidentskou éru podívat jinak. Dala prostor pěti autorům publikujícím v Kontextech a otiskla jejich pohled na prezidenta Klause, jeho dobu a dílo. Oceňuji, že autoři hledali to základní, trvalé a charakteristické v politické činnosti Václava Klause, to, čím ovlivnil nedávnou historii i naši současnost.

Básník a performer-mystifikátor Eugen Brikcius se narodil 30. srpna 1942 v Praze. Po maturitě vystřídal mnoho zaměstnání (byl mj. přidavačem, řidičem, pomocným dělníkem nebo programátorem). V letech 1966 až 1968 dálkově studoval filosofii a sociologii na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze, v letech 1968–1970 studoval filosofii na University College v Londýně, na konci šedesátých let pořádal happeningy, v sedmdesátých letech se živil jako výtvarník ve svobodném povolání. V letech 1973–1974 byl osm měsíců vězněn za hanobení Sovětského svazu.

Zdeněk Rotrekl (1920–2013) se zúčastnil druhého i třetího odboje a v komunistických lágrech si odtrpěl 13 let. (Původně nad ním byl dokonce vynesen rozsudek smrti.) Po návratu z vězení se protloukal pomocnými pracemi, s výjimkou šťastnějších let 1968–1969, kdy dosáhl doktorátu filozofie a mohl se věnovat kulturní novinařině. Za normalizace byl aktivní v disentu. V široké názorové paletě v okolí Václava Havla zastupoval křesťansky orientované umělce. (…)

U stolu

Krajíc krajiny do zlatova

v košíku chleba spočívá,

to krabaté hory mne hřeje patka,

to pod dlaní hřeje památka;

západu mráčky roztavené

mužskému do sklenky kápnou chvíle žhavé;

salátu hlávka lámavá, křehká,

srdíčko, natě zavinuté chlouba

slimáka sny chrání, kadeřavá, lehká,

vidličkou zavadit – je radost, ale tolik škoda.

Vzpomínání, srozumění

outka pavučiny spolu tkají

a růže tu je, sama, svatá,

že taková je, se nečervená

Zpěv letní noci

Byl večer svatojánský

a byla půlnoc zlatá

a v polích blažených klásky

já bláhová zabloudila,

Léta Pannu tam potkala

v lukách nesečených, štěpných,

slavíka píseň se zalykala

cestou v kraj půlnoc modrých,

na hlavě kozí list plavý,

věnčí tu Léta Pannu

a měsíc jí dlouhé vlasy

obkroužil v mlhy lemu…

Když slunce, Velmož roku,

dává se na cestu,

on s výše nebes výklenku

Pannu svou hledá nevěstu.

Až nastal večer lásky