Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Jan Michl (1946) je profesorem historie a teorie designu na Vysoké škole archi­tektury a designu (AHO) v Oslu, hostujícím profesorem Fakulty informatiky a mediálních technologií při Hjanmichl.com. Koncem minulého roku vydal v nakladatelství Barrister & Principal knihu Funkcionalismus, design, škola, trh s podtitulem Čtrnáct textů o problémech teorie a praxe moderního designu. Při této příležitosti vznikl následující rozhovor. (…)

Je těžké s cíli Rady pro obranu britských univerzit v jejich podstatě nesouhlasit. Já sám jsem jejím členem, i když si zároveň myslím, že je nutné oddělit nostalgii po časech, kdy vše bylo lepší a policisté nebyli mladší než já, od reality doby, ve které žijeme. To ovšem neznamená, že bychom se neměli snažit zlepšit věci, o kterých víme, že nejsou správné.

V tomto ročníku by se chtěla redakce Kontextů zaměřit na problematiku vysokých škol a vysokoškolského vzdělávání, a to nejen v české či evropské, ale pokud možno v celosvětové perspektivě. Tato oblast je totiž v posledních desetiletích v prudkých proměnách a turbulencích, a to nejen díky rozpadu komunistického systému, jak jsme se mohli ještě před dvacetiletím naivně domnívat.

Vyrůstal jsem v poválečné Anglii, jak ji mladší generace znají od Philipa Larkina nebo Kingsleyho Amise, takže jsem se sotva mohl setkat s hrozny nebo s jejich božským vedlejším produktem. Přesto cosi, čemu se říkalo víno, naše rodina znala a nebyl by to žádný podzim, kdyby se u hnědého smaltovaného sporáku neobjevily vyrovnané čtyřapůllitrové nádoby se slazenou bezinkovou šťávou. Maminka čekala na den, až se zběsilé bublání ztiší v ševelení a tmavočervenou tekutinu bude možné přečerpat do láhví. Po tři týdny byla kuchyň plná výparů z kvašení.

Britský filozof Roger Scruton je v českém prostředí dobře znám, zvláště u nás v Brně. Mezi lety 1984 a 1989 zde se svými kolegy organizoval tajné bytové přednášky a semináře, které vešly ve známost jako Podzemní univerzita. Po revoluci se podílel na založení brněnské Vzdělávací nadace Jana Husa, do Brna často jezdil a také zde přednášel. Za jeho přínos české vzdělanosti mu byl v roce 2004 udělen čestný doktorát Masarykovy univerzity.

Když na vrcholu finanční krize v listopadu 2010 vjížděli do sídla irské vlády na Merrion Street v Dublinu „komisárové“ z Evropské banky a Evropské komise převzít dohled nad státním rozpočtem, hlavní deník v zemi The Irish Times se na své první stránce ptal velkými písmeny: „Myslíte, že muži devatenáctistého šestnáctého roku umírali pro tohle?“ V okamžicích – jak to vnímali Irové – národního pokoření se i tento veskrze liberální plátek vracel k odkazu, na němž byl nezávislý irský stát vybudován – k protibritskému Velikonočnímu povstání z roku 1916.

Jak mohlo dojít k tomu, že se ideologie hlásající individuální svobodu proměnila v cenzuru, která jménem rovnosti potlačuje každou podezřelou myšlenku? Co způsobilo, že stoupenci diskursivního dospívání k pravdě odmítají diskutovat s jinak smýšlejícími lidmi, které se snaží zcela vytlačit z politického života? Proč zastánci pluralismu nevidí alternativu ke svým názorům a své oponenty posílají na smetiště dějin?

Evropská unie představuje řád i ducha liberální demokracie v té nejvíce zdegenerované podobě. Jestliže nejsilnější stránkou demokracie byly volby a v nich zabudovaná možnost výměny vládnoucí skupiny nebo změny vládního programu, udělala Evropská unie vše pro to, aby tuto možnost v maximální míře omezila. Neexistují žádné transparentní mechanismy mocenské změny ani řešení, která by voličům umožnila mít vliv na to, jakým směrem se bude vládnutí ubírat.

Dvě prezidentská období Václava Klause, nejvýraznějšího a možná nejkontroverznějšího politika českého polistopadového vývoje, umožňují předběžné hodnocení. Mnohé jistě ukáže blízká nebo vzdálenější budoucnost. Redakce Kontextů je však přesvědčena, že určité zvážení základních prezidentových činů a způsob výkonu jeho funkce je možné již nyní, alespoň ve stručné, orientační podobě, respektive v některých aspektech.

Francouzský filosof Jacques Maritain (1882-1973) pocházel z francouzských liberálně protestantských vyšších kruhů: byl vnukem významného politika druhého císařství Julesa Favra, který podepisoval po bitvě u Sedanu v roce 1870 Bismarckovi potupnou francouzskou kapitulaci. V mládí byl Maritain antiklerikálním socialistou; přátelil se mimo jiné s vynikajícím básníkem Charlesem Péguym, který později podobně jako jiný filosofův přítel z mládí, Renanův vnuk Ernest Psichari, padl v první světové válce.