Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

S Honzou Paulem jsem se seznámil v roce 2005, kdy jsme byli oba členy Státního fondu kultury České republiky. Téměř okamžitě jsem si všiml zvláštní zarputilosti, s níž přistupoval k některým bodům jednání, svědčící o vyhraněné a neústupné povaze. Sedával u jednacího stolu vedle mne a já občas po očku pozoroval, jak si pro ukrácení chvíle kreslí perem na okraje projednávaných dokumentů nejrůznější obrazce a postavy. Věděl jsem, že je malíř, ale jeho obrazy jsem neznal. Z jeho kresebného projevu byla cítit jistota a vyzrálost, což podnítilo moji zvědavost.

JOSEF MLEJNEK (1946), básník, kritik a překladatel, dlouholetý spolupracovník Proglasu, Revue Politika, Kontextů. Je autorem sbírek Pastvina (1985), Naprosté motivy (1998) a Zcestymluv (2007). V roce 2004 vydal bibliofilský výbor Závěsná lávka s ilustracemi Luboše Drtiny, v roce 2011 doprovodil básnickými texty fotografie Jindřicha Štreita v katalogu putovní výstavy Brána naděje. Výbor „Krátká spojení" představuje verše z připravované sbírky Sklepní okénko.

Bulharský prozaik a dramatik STEFAN KISJOV se narodil 30. 4. 1963 ve Staré Zagoře, kde absolvoval francouzské gymnázium. Dále studoval na univerzitách v Plovdivu, v Sofii a na pařížské Sorbonně. Vystřídal řadu zaměstnání, často cestuje, déle pobýval ve Švýcarsku a ve Francii; od září 2011 žije v Praze. Píše od mala. Časopisecky debutoval roku 1995 v literárním týdeníku Literaturen vestnik, knižně o rok později románem Jukebox (Džuboks). Je autorem sedmi románů, knihy publicistiky a divadelní hry.

V BYTOSTI

Málem jak mrtví, tak tvrdě spící vyšli jsme do tmy,
vstoupili na ráhno vysoko nad ulicí. Bouchly dveře,
a tu jsme se probudili. Zaskočeni chladem,
světly, zkřehlí a nazí jsme stáli.

* * *

Věže, věže!
Věžové topoly, věže nehotových hal, svit mokrého
listí, pavučin a trávy prorůstá krajinu. Klín hus letí
nad ITAB, Novibru, Láníka s.r.o. Pustiny za ploty
průmyslových zón září diviznou.

* * *

Zapisovat každý den jednu větu, v ní všechno dění, nebo jediný pohled, záblesk, myšlenku. Tři sta šedesát pět dní v roce, stejný počet vět. Rok bytí a úlomek tvorby jednoho z českých básníků. Na první pohled se úkol zdá zvláštní. Z psaní se stala povinnost, forma a rozsah jsou předurčené: každodenně zapisované se musí vtěsnat mezi proustovskou větu a jednoslovné zvolání. Pro vnitřní i vnější příčiny také mnozí oslovení dříve či později úlohu opouštějí.

Románová literatura devatenáctého století má své hrdiny a hrdinky, muže a ženy nejrůznějších naturelů a osudů. Má ovšem také své hrdiny světa zvířecího, neméně slavné, kteří vešli do literárního i mentálního kánonu západní literatury a civilizace. Jsou mezi nimi i zvířata, která se mohou pochlubit tím, že se ocitla i v mnoha starých náboženských textech, a to i přesto, že nevydají hlásku.

Letošního 28. října jsme si připomínali nejen Den vzniku samostatného československého státu, ale i rok od nečekaného odchodu jedné z nejvýraznějších osobností české literatury 20. a začátku 21. století, exilu 80. let i popřevratového společenského a politického diskursu, básníka, prozaika, esejisty, historika a filozofa, disidenta a diplomata Jiřího Gruši. (...)

JACQUES MARITAIN (1882-1973) byl u nás vnímán nejprve jako filosof umění. V období mezi světovými válkami vyšla česky jeho kniha Umění a scholastika (1933) a časopisecky několik textů o umění a kultuře. O univerzalitě a trvající aktuálnosti myslitelova odkazu svědčí to, že v pražském nakladatelství Triáda vyšla v posledních letech další jeho díla - Člověk a stát (2007) a Sedm lekcí o jsoucnu (2009). Letos zde vychází kniha O odpovědnosti umělce (recenzi přinášíme na straně 93 tohoto čísla), a také vzpomínky filosofovy ženy RaVelká přátelství.

Snímek doprovázející můj text vyjadřuje jistý paradox druhé světové války. Jde o fotografii prvního vyhlazení uvnitř vyhlazení druhého. V dalším plánu na snímku vidíme trosky a smrt města - konkrétně jde o Varšavu po povstání z roku 1944. Ale přímo uprostřed města už žádné trosky nejsou, je tam jen prázdno. Němci neproměnili Varšavu jenom ve město trosek. V samotném jejím srdci, přímo uprostřed, to jest v Muranówě, kde do května 1943 existovalo židovské ghetto, se už nenachází vůbec nic.

Demokracie pitomců, nebo ztráta zdravého rozumu?